Vždycky jsem měla k váze poměrně lhostejný vztah. Považuji se za atraktivní prsatou bokatou baculku, ale stále více mě rozčilovaly periferní oblasti (paže, nohy - ukládám jako v odstředivce, navzdory mé váze mi můžete počítat žebra) a tak jsem se rozhodla něco udělat. Mým cílem je váha pár kilo nad normou, nechci přijít o status "unierzálního měkkoučkého tulítka" jak říká přítel. Nicméně protože vím, že mě všichni brali jako sebevědomou, se sebou spokojenou osobu, chci abych mohla na zjištění "ty jsi zhubla" lhostejně pokrčit rameny a říct "No, něják se to už stalo". Je to o tom vypadat dobře ale zdánlivě se o vzhled vůbec nestarat. Proto nikdo nesmí vědět, že cvičím jinak než pro radost, nikdo si nemí všimnout že najednou odmítám oblíbená jídla. Ani rodina. Má malá tajná mise. O to je to zajímavější, že mě nikdo nebude hlídat, jen já sama. To je výzva. Já výzvy ráda. Nese to samozřejmně jistá úskalí, jako když dnes maminka na oběd dělala palačinky, které obvykle zhltnu jako malinu. Aspoň jsem je nesladila, tvrdíc, že tak líp vynikne chuť a velkoryse si vzala menší část, protože ona je přeci dělala a tak si zaslouží tu větší. Ale jde to udělat tak, že na konci dne stejně budu v zelené. To mě baví. Operativně vymýšlet plán na základě neplánovaných skutečností. Je to fajn cvičení.