I u nás leží sníh a náplň teploměru se krčí někde pod nulou.
Naše dítě právě v těchto dnech objevilo kouzlo chození. Nemyslím, že začalo chodit, to už nějaký čas zvládá, teď odmítá sedět v kočárku.
Ve středu jsem chtěla udělat klasický dopolední výpad na mininákup, to znamená sbalit dítě do kočárku, doběhnout do Alberta a šupky dupky zpátky, dohromady asi tak hodina a kousek.
Ne. Šárka se rozhodla, mráz nemráz, že půjde pěšky. U domu jsem ji natlačila do kočárku, načež spustila protesty, vydržela jsem to asi 10 miut a v parku jsem ji vypustila. Prošly jsme park a pořád to nestačilo, jednou rukou kočárek s uvázaným psem, v druhé ruce dítě jsem přeběhla silnici a hurá na další pochod šnečím tempem. Došly jsme až na náměstí, tam se Šárka začala dožadovat pití, tak jsem ji nenápadně strčila do kočáru, samozřejmě, že proto, aby se mohla napít a vyrazila jsem ostrým tempem. Cestou už jsem si stihla rozmyslet, jak modifikuju oběd, protože cestu, která mi běžně trvá do půl hodiny jsme šly hodinu, což značně snížilo čas pro vaření brambor.
Milé dítko usnulo u pokladen, takže zpáteční cesta proběhla obvyklým způsobem a k obědu byly dušené rybí filety s bramborovou kaší z prášku :)

Odpoledne přišla Nikola ze školy a dožadovala se sáňkování s kamarádkou. Takže někdy kolem třetí hodiny, když se milé batole vyspinkalo a najedlo, jsem opět absolvovala nacpávání dítěte do kombinézy (už aby bylo zase jaro!!!) a protože sáňkování s dětmi je dobrý způsob, jak se vytratit z domu plného práce, vzala jsem boby a dobrovolně jsem táhla děti zpátky ke škole. U nás totiž jít sáňkovat znamená doplahočit se k nejbližšímu místu, kde existuje alespoň nějaká šance, že se saně budou pohybovat samy směrem dolů, kde není ani voda, ani silnice. 25 minut cesty se opět změnilo ve 45, protože naše batole nebude sedět ani v pekáči. o cestě zpátky ani nemluvím. Nutno říct, že ten den šla Šárka brzo spát a vůbec neprotestovala :)
Večer jsem si udělala čaj s rumem a měla jsem takový ten příjemný pocit, jako když jsme jako malí na horách přiběhli po celém dni do chalupy a rozehřívali se.

Ve čtvrtek se to téměř opakovalo až na pár rozdílů. Poučena z předešlého dne jsem vyrazila dřív, cesta tam proběhla hladce v kočárku, Šárka dokonce čekala před každým obchodem a vypadala spokojeně, pěšky šla jen část zpáteční cesty, takže jsem měla dost času na uvaření oběda.
Odpoledne opět po zkušenostech z minula jsem vzala dřevěné saně, protože na těch zase Šárka chce sedět za každou cenu. Navzdory posypu jsem dotáhla obě děti na saních z kopce!!! do parčíku a tam jsem je nechala alespoň klouzat po zadku. Já jsem sbírala síly na zpáteční cestu. K cestě se saněmi do mírného kopce mám několik poznatků: tenký kulatý provaz hodně dře do prstů, jen agilní blbec musí mít chodník před domem čistě umetený, aby se po něm nedalo přejet na saních.
Večer jsem udělala vaječný likér podle receptu od babičky a museli jsme ho s manželem ochutnat. Nikole jsem udělala malou lahev bez rumu, aby ho mohla vzít na besídku do školy.

Dneska je pátek a dopolede proběhlo celkem v pohodě. Cesta do mateřského centra byla rychlá, pěšky jsme absolvovaly jen prvích 100 metrů. Zpíváníčko a hraní Šárku dost unavilo, usnula odstavená na chodbě před obchodem s obuví.
Odpoledne žádné sáňkování a podobné blbinky, Nikola jde do skauta a já se pustím do pečení.  Mají ve škole nějakou soutěž o nejkrásnější perníček, takže udělám i pár perníčků a trochu se vyvztekáme při jejich zdobení.

Doufám, že vás to trochu pobavilo a jdu hňácat těsta, musím zadělat na vosí hnízda dřív, než přijde manžel a půlku ho sní.