Je to zvláštní, ale všechny moje hubnoucí cykly začínají na jaře a vydrží nejdýl do léta. Za tu dobu se mi podaří ze sebe vytřískat maximum, zhubnu, zkrásním, srším energií a sebevědomím. A pak začne období temna, respektive přejídání, lenošení, depresí, nákupu větších a větších čísel oblečení. Na konci takového období mám ještě o nějaké to kilo víc, než když jsem začala hubnoucí fázi.

Jsem chronická dietářka, těší mě. Moje pomyslná sinusoida začala v pubertě a je se mnou půlku života. Smutné, viďte? Nikdy se mi nepodařilo úbytky váhy udržet (a že byly - jednou dokonce i 27 kilo), když nehubnu (tzn. ortodoxně nedodržuji stravování a necvičím), tloustnu. Žádný zlatý střed, můj život je samý extrém.

S každým novým cyklem je odhodlání k hubnutí menší a menší, tentokrát mě musela nakopnout mamka... Nevážila jsem se skoro rok - tak dlouho jsem žila ve lži, že je všechno v pořádku a že se to nějak udělá... A kila přibývala. Když jsem předvčerejškem stoupla na váhu, abych zapsala počátek do sebekoučinku, málem mě kleplo. Tolik jsem nikdy neměla!! A tak je to vždycky, s každým cyklem jde nějaké to kilo nahoru a pokud s tím něco neudělám, nevím, kam až to dojde.

Okolí moje váhové výkyvy nechápe, jsem pro ně ojedinělý druh. Když jsem v hubnoucí fázi, slyším denně spoustu komplimentů, jak jsem krásně zhubla, že vypadám báječně, jak to dělám. Když začnu znovu tloustnout, většina lidí je kulantních a mlčí. Nikdo nechápe, proč se najednou taková změna udála a někteří si dokonce myslí, že jsem těhotná :-)

Každé moje hubnoucí období vypadá stejně. Počítám kilojouly, striktně jím jen to, to mám a odříkání je na denním pořádku. De facto jsem natolik nabitá energií a odhodláním, že na ta kalorická jídla ani nemám chuť! Cvičím prakticky denně, v posledním cyklu jsem se stala závislákem na běhání, ač do té doby jsem tuto aktivitu považovala za nudnou a náročnou. No a pak přišel pád při běhu, roztrhnuté koleno, stehy a konec hubnoucí fáze. Ono je jedno, jestli to je roztrhnuté koleno nebo přejídací orgie - jakmile něco takového příjde, mozek přepíná na mód "už to nemá cenu" a začíná fáze tloustnutí.

Ta je pomalejší, zato daleko zrádnější. Myslíte si, že to máte pod kontrolou, ale zanedlouho se jídlo stává drogou a ta zdravá jídla vědomě vytěsňujete. Nejhorší je, že když nejsem v hubnoucí fázi, tak necvičím. Ale vůbec. V mozku je přece naprogramováno "nemá to cenu", takže proč běhat, když stejně "žeru" jako prasátko a stejně - kondička už není, co bejvávala. Dny nehorázného přejídání, bolestí břicha, žlučníkových kolik, kapek algifenu a dražé rennie začaly. Už vím, že se mnou není něco v pořádku, normální člověk by se z takových zdravotních výstrah poučil, tak proč ne já? Proč si neodřeknu talíř těstovin s tučnou omáčkou o půl desáté večer, když vím, že mně bude hrozně blbě a budu se v noci svíjet v bolestech? Já ale fakt nevím, proč to dělám. Třeba to někdy zjistím...

No a je tu říjen 2011. Nezvyklý měsíc pro začátek hubnoucí fáze, ale třeba bude zlomový. Nastavila jsem si sebekoučink na tu nejdelší možnou dobu, sleduju semaforky a sbírám bodíky. Zatím jsem na začátku, zato jsem ale odhodlaná - ostatně jako na začátku každé hubnoucí fáze :-) Objednala jsem si krokoměr, je kvalitnější, tříosový - přítel o tom ještě neví, ale snad nebude nad mým utrácením lomit rukama, ale pochopí, že já to prostě nesmím vzdát, musím se pořád dokola pokoušet zlomit tu sinusoidu a nesmím přestávat věřit, že se z ní stane jiná křivka, která bude mít konstantní průběh. Držte mi palce, začínám... už asi po padesátý :-)