jak už víte z minulého zápisu povedlo se mi pochroumat si ve středu kotník.. Nakonec jsem dostala k doktorovi, ale jen to prohmatal - řekl, že to vypadá dobře a prý to mám začít co nejdřív to půjde zatěžovat chůzí po rovném podloží, ideálně trochu do kopce nebo cyklistikou bez kopců na nejnižší převod.. Takže mi dneska končí flákání, už to téměř nebolí a těším se, že se zvednu :)

proč ale píšu o berlích? nikdy předtím jsem je nepotřebovala - ale v pátek jsem prostě musela do práce a nebyla jsem si jistá, jak to půjde, tak jsem si je půjčila od mého sportovněji založeného bratříčka.. a jak jstě mnozí z vás ví, není to žádná legrace.. mám to na nádraží  2 km a jen přijít na to, která noha má jít první byla docela komedie.. měla jsem je jen na odlehčení, zvládla jsem chodit i bez nich jen jsem tu nohu nechtěla moc zatížit (přece jen mám 100 kg).. ale chvílemi jsem přemýšlela, že milé berle odhodím do křoví s výkřiky hodnými bandy dlaždičů.. vydrápat se do vlaku bylo asi nejtěžší, za to mě pak hned pouštěli sednout jako invalidu. od vlaku do práce už to mám naštěstí jen kousek a tak jsem dorazila v pořádku. Jen co jsem dosedla, píše mi jedna kolegyně, jestli mě nemá někde vyzvednout a pomoc mi do práce.. druhá mi začala hned podsluhovat a nosit vodu a kávičky... třetí mi sebrala svačinu a oloupala mi okurku i kedlubnu, abych se náhodou nemusela zvednout :) pak mi holky přinesly oběd, a abych náhodou nevypadala jako otrokář amatér, tak mi na plánovanou organizační schůzku nesla každá kus věcí a já si kráčela krok sun krok s prázdnýma rukama v závěsu.. po práci už byla noha zase o krapet lepší a metro s přestupem jsem zvádla s přehledem.. na cestu zpět jsem měla odvoz a tak jsem odhodila s chutí berle.. 

byl to jen jeden den, ale zjistila jsem hromadu věcí - za jedno mám kolem sebe skvělé lidi :) jak kolegyně, tak rodinu a jsem moc ráda, že je mám.. třeba to nejsou "přátelé", ale jsou to lidé, kteří o mě mají starost a kteří jsou ochotní mi pomáhat, i přesto a možná i právě proto, že si o pomoc neříkám.. 

za další - chodit s berlemi je nepraktické, nepohodlné a pěkná otrava - nechci dopadnout jako moje babička, která bez nich už roky nevyjde kvůli vysoké váze a poničeným kloubům.. pravděpodobně k tomu taky jednou dospěju, ale rozhodně nechci aby mě to potkalo už po padesátce jako jí.. tohle je přesně to motivační nakopnutí, které jsem potřebovala.. říkat si hubnu pro zdraví je hrozně abstraktní - za to mít v ruce berle a říct si: "hubnu, abych nemusela chodit za pár let s tímhle" - to je názorné až až..