Leni, to jsem ráda, že ses tu objevila - už jsem měla starost, že ti je pořád stejně bídně. Neboj, brzy bude jaro a všechno bude hned lepší... i když ti Švédové jsou asi o dost jiní než my... a jestli jsou pořád tak zalezlí - nemá Libor v práci už nějaké přátele - s malými dětmi? Že byste je třeba pozvali o víkendu na oběd a na nějakou společnou akci - výlet apod.? A možná by mezi těmi kolegy byli i lidi "odjinud" než rodilí Švédové - třeba i nějaký ten Němec by se našel? ;) Ti jsou nám asi přece jen bližší...
A co se týká té "nevyrovnanosti" - nic si z toho nedělej, každý máme nějaké trable a někdy je nám dost mizerně, a to, že si přitom člověk "nesáhne na život" ho ještě neopravňuje k tomu, aby podobný čin od boku posoudil jako "herectví". Jestli máš třeba sklony k depresím (za to nikdo nemůže, že mu jeho nervový systém po "chemické" stránce funguje trochu jinak než ostatním), můžeš být i "rozhozená" hormonálními změnami po porodu. Myslím, že bys i ve Švédsku mohla najít lékaře - na pojišťovnu - moderní antidepresiva jsou účinná a nevzniká na nich žádná závislost. Kdyby sis chtěla někdy s někým "pokecat", můžeš mi napsat na mail - orange@centrum.cz.

Ahoj Leni,důležité je nepanikařit:)Hlavně že máš manžela který tě má rád a stará se aby rodinka fungovala a měli jste se dobře.Musíš si říci,tet to na chvíli přežiju,budu se starat o děti a česem se vše vyhladí a zlepší.Držím palce aby to bylo co nejdříve.Když mi je nejhůř a nic nevychází tak si říkám,jsou lidi co jsou na tom ještě huře.Mám adoptivního syna v Keni a věř že jeho rodina nemá vubec nic a muj příspěvek 4800kč ročně!! Zajistí pro kluka stravu a školu na jeden rok.Co to pak je o proti našem starostem s váhou a osamocení.Drž se holka

Ahoj Leni,důležité je nepanikařit:)Hlavně že máš manžela který tě má rád a stará se aby rodinka fungovala a měli jste se dobře.Musíš si říci,tet to na chvíli přežiju,budu se starat o děti a česem se vše vyhladí a zlepší.Držím palce aby to bylo co nejdříve.Když mi je nejhůř a nic nevychází tak si říkám,jsou lidi co jsou na tom ještě huře.Mám adoptivního syna v Keni a věř že jeho rodina nemá vubec nic a muj příspěvek 4800kč ročně!! Zajistí pro kluka stravu a školu na jeden rok.Co to pak je o proti našem starostem s váhou a osamocení.Drž se holka

to andlicky znamená anglicky...nejsem negramot,ale říká tomu tak moje neteř a my se tomu tak smějeme,že jsem to převzala od ní:-))))

HOLKY DÍKY!!!
nebyla jsem tu od napsání toho blogu,asi 4 dny a už jsem myslela,že nepřídu,ale řekla jsem si dost!!!!Nelituj se,nejsi sama,kdo má problémy a vzchop se...je to jen díky vám,že mě tak podporujete a zareagovali jste na můj blog...já jsem totiž psychicky velmi nevyrovnaná osoba (už několikrát jsem si sáhla na život) ,ale pravda je,že jsem nikdy neměla nikoho jako jste vy..takovou podporu a útěch,někoho komu se můžu svěřit aniž by mi řekl,že dělám ze sebe chudinku a jsem herečka ...toho jsem se nejvíc bála,teď se to asi zlomilo a já dokážu, i když je mi zle ,neutápět se v zoufalství a nějak to vyřešit...
a k vašim radám...je to super,co píšete,já jsem zkoušela opravdu všechno,ale švédsko ...to je země s velmi nízkou hustotou zalidnění a možná ve větších městech existuje něco jako centra,koutky apod...to co znám z čech,ale tady není nic.Vůbec nechápu a divíme se s manželem,co s tema dětma celý dny dělají,venku je nevidím,skoro nikoho tu nepotkám...ale jen co bude hezky určitě vylezou...máme před barákem hřiště a za barákem další a větší a já věřím,že se to srovná,prostě půl roku to tady bude krutý a půl roku super!!!těším se na jaro a léto:-),ale nevím jak se domluvíme:-) snad andlicky...
já jsem v Plzni bydlela u autobusáku:-)
jo a dostala jsem pozvánku na operaci,takže musím pod kudlu...devátýho se jdu domluvit na termínu...no to nevim,jak to tady ten můj chlap zvládne:-(((
asi si říkáte,že jsem divná,já slibuju,že už budu psát jen pozitivní zprávy...jo???
a když už jsme u toho,dnes jsem měla vážení a kilo dole...i když ted je to s tím cvičením a dodržováním jídelníčku na štíru,trochu jsem se snažila na to myslet...to je výhoda,že tady nemám to pokušení,nakupovat jezdí Libor,takže tu nemám nic co bych mlsala:-)
tady jsou i prázdný restaurace a kavárnu jsem tu ještě nenašla...scházejí se asi doma...bo co...no to jsem nezažila teda...

Na každého občas "padají" čtyři stěny a stereotip,jediná obrana proti tomu je jít ven mezi lidi.Děvčata mají pravdu,zajdi mezi maminky s dětmi a uvidíš,kolik najdeš spřízněných dušiček :-)) Moc držím palečky :-)

Tak vidíš že nejsi sama a ne jen v ovládání jídla.Koukej jakej tvuj blog měl ohlas a vidíš že nám není jedno jak se cítíš.Chtěla bych ti něco málo poradit.Moje sestřenice se provdala do Mnichova,po svadbě zjistila,že si vzala uplně cizího člověka,ale nikdy by nepřiznala že to neklape a raději se tam trápila a neměla jedinou duši která by jí povzbudila.A šel čas... Zjistila si veškšré udaje o městě.Zjistila si kam může chodit s dětma.Mateřská centra,cvičení pro děti,dále pak kurzy vaření,výroby panenek... Nejvíc kamarádek získala právě tam,děti umí krásně sbližovat.Zkus to taky,zajdi do nějakého centra,zkus se tam zapojit do hovoru,bud zvědavá a ptej se.Pomuže to.A jinak?Na infu mám email a můžeš kdykoliv napsat,já si ráda dopisuji a ráda se s tebou více spřátelím:o)

Leni, držím palečky. Zas vysvitne sluníčko a bude líp! Mám sice rodinu jen 100km daleko, ale moc dobře znám když jsou malé děti a namoci a člověk si nemá komu postesknout. Jsem ráda za každý telefon nebo mejlík.

to Lenora a Jitu: já teda ne, manžel je Plzeňák ze Skvrňan, máme tam tchýni, já jsem z Domažlic :o(((, ale furt je Plzeň nejblíž :o)

to: Romfor+Jitulka4: holky, já jsem Plzeň- město..... :-)) bydlím u zoo, kde i pracuju....

to: Lenora a romfor: Jste z Plzně a okolí? Já se hlásím na to okolí.

Určitě to není kňourání, leží ti splín na duši a určitě je lepší se z toho vypovídat. . Život je jako houpačka, jednou jsi nahoře a jednou zas dole, tak to chodí. Nepodléhej tomu, zase bude líp.

Leni,všecho už holky napsaly. Co dodat. Úplně tě chápu,ale věř, že bude určitě líp. Jinak i když virtuálně, ale jsme tu. Držím palce:-)

Ahoj Leni, nesmutni, život jde dál ať zrovna prožíváme cokoliv nepěkného. . A zase bude dobře, přijde jaro - nevím jak je to u vás, jestli je jaro jarem, nebo jen teplejší zimou:-)))) a vše se bude hned zdát vesejší. Ty jsi si svým odjezdem jen urychlila to, co zákonitě přichází s postupujícím věkem, narůstajícími starostmi o děti a rodinu,s pracovním nasazením : každý začne mít jiné zájmy, jiné potřeby, jiné priority a ejhle je to tu: všichni mají méně a méně času na přátele. Ale nesmíš smutnit, všechno se zase obrátí do pěkného. Ono pár kamarádů zůstane a zase se najdete. To se to jen teď na tebe všechno sesypalo naráz. Ty vydržíš a srovnáš , jsi velmi pozitivní osůbka. Drž se!!!!!! Milada

to Lenora: Lenor, ty jsi z Plzně? že by přece jen někdo blíž, než Pha a Morava? :o))

Ahojky Leni,
teda, první, co mě napadlo, při čtení tvého blogu bylo: téééda - Švédsko -miluju Skandinávii :o))
Ale to druhé- uff, jak já tě, holka, chápu. Babičky je mi líto, sama jsem její ztrátu nesla velmi těžko a dodnes je mi moc smutno, když na ni myslím, a to je to už 15 let :o((
A co se týká společnosti, přátel, tomu rozumím ještě víc. Já teda nejsem ve Švédsku, jsem na rodné hroudě, ale v hnusném pralese, odkud jsem odešla ve 14 letech na gympl a vejšku, byla nucena se v podstatě nedobrovolně vráti po 10 letech. Jsem tu už 10.rok zpátky a přesto nejsem doma, je mi tu smutno, přítel velmi pomálu /drazí moji, bez nich bych to tu nepřežila/, kde brát nové, nevím ... Jsou pro mě vzduchem, jsou pro mě vším, rodinou. Mám manžela, je fajn, děti bohužel ne.
Chápu, člověk je tvor společenský a lidi kolem sebe prostě potřebuje. Co nějaký koníček, "kroužek", kam bys docházela a nějaké nové známé a časem přátele tam "zadrápla"? :o))
Každopádně, virtuálně máš tady nás, jak tě čtu, jsi děsnej sympaťák, na takový lidi se určitě kamarádi nalepí! držím pěst ;o)

Leni,Leni...mívala jsem to po přistěhování do Plzně úplně stejně-malé mimino a já tu znala jenom manžela..z mimina se postupem času stalo neustále marodící dítě a já se bez hlídání nedostala vůbec nikam.V té době jsme na tom byli i hodně špatně finančně,takže si ještě manžel našel druhou práci- ráno vstával ve čtyři a vracel se večer v deset-to akorát padl do postele..V té době jsem na tom byla velice podobně- všechno furt dokola, a těžko se s někým seznamovat a najít kamarádky, když byl člověk neustále doma s marodem...Ono se to zase zlepší, neboj...Já jsem se od malinka s rodiči docela často stěhovala, takže jsem docela zvyklá se seznamovat- to je docela výhoda-ale zase i dáky tomu jsem se odnaučila dělat si nějaké velké kamarády-člověk se nechce radši tolik vázat.Škoda, že už nejsi v Plzni,myslím, že by jsme si padly do noty...Určitě bych se snažila naučit se aspoň trochu jazyk, pravda je, že to se nejlíp dá naučit při styku s lidmi- zkus zjistit, jestli tam neexistuje jako tady nějaké místo, kde se scházejí mámy s dětmi-nějaký mateřský klub,nebo tak....Já jsem se seznamovala nejradši na pískovišti-tam s dětmi vždycky bylo společné téma...Ale nemysli, většina kamarádek, se kterými jsme v době mateřské byly jedna ruka a společně ,,venčily" děti, jsme se po nástupu do práce víceméně odcizily-pracovní i rodinné tempo je náročné a už se víceméně potkáváme jen v autobuse....Zůstala mi jediná kamarádka- ale ta je neslyšící a je doma, tak spolu zase tolik společných témat nemáme.
Tak ti držím palce, až vyjdeš mezi lidi, určitě se seznámíš, nebo jak radí holky, zkus tam objevit někoho z čech.... :-))

Leni jako máme tě naprosto chápu a věř mi že prožíváš naprosto normální věci vztahující se k mateřství. Tak jak píše Lendem jsme mámy a to se musí vydržet. A to že jsi daleko to všechno ještě umocňuje. Taky mívím někdy pocit že se zblázním, neustálí škorpení a kolotoč dokola. Už jsem s dětmi doma téměř 9 let a věř mi že mám vypozorovaný že toto období (leden, únor) je smrtelný. Ale jen co se otevře trochu jaro a děti budou moct ven bude to lepší. Leni jdi si umýt hlavu (ohromě to pomáhá) trošku se namaluj ať se líbíš sama sobě, zvedni hlavu a znova se vrhni do toho "nejrásnějšího období v životě ženy" kterému se říká mateřská. Všechno vydržíš Leni, jsme na to stavěné když mi to vyjde připojím blog "Proč ženy pláčou" ten mi vždycky dobá sílu.

Ach jo :-( Doufám že ses trochu pospala a začala den s úsměvem.
Nemáš to tam jednoduché a být neustále bez zpřízněných duší, pouze s dětmi, no prostě ponorka. Do toho ta smutná událost s babičkou a zdravotní problémy.......Co napsat. Holka drž se!
Jediné co můžu poradit,je, obhlídnout si při procházkách s dětmi terén, najít mateřské centrum s hlídáním dětí nebo takovou tělocvičnu a zkusit najít alespoň jednu spřízněnou duši, nebude to lehké, ale bude to stát za to. A každopádně, my jsme tady taky, však víš!!!

Ahoj, jak já Tě chápu...jsem z CR necelý 3 roky a musim říct, že tahle krize na mě padá nejmíň jednou za půl roku.....nikde pořádní známí nebo kamarádi...ty z CR se na mě už téměř všichni dávno vykašlali přestože se fakt snažim s nima držet kontakt a když se hrozně těšim domu na Vánoce, tak stejnak nikdo nemá čas a já je strávim u pohádek (a přitom si vždycky říkám, že se na mě určitě taky budou hrozně těšit). Jenže těm lidem co jsou "doma" to tak nepřijde....mám pocit že si říkají "No bóže, vždyť ona zase přijede za chvíli" jenže pro mě je to strašně super pocit zajít si do tý český hospody, dát si pivko nebo kofolu a k tomu nakládanej hermelín nebo což já vím a pokecat si česky u toho s mýma opravdovýma kamarádama....Ale neboj, ono se to zase přehoupne a třeba zase uvidíš ty klady a výhody, který tam máš a kvůli kterým tam pravděpodobně jste. Taky začne jaro a bude hnedka lépe se sluníčkem. Tak bojuj!! :-)) my jsme při tobě!

Leničko...jen si zakňourej.........máš na to plný právo....máš můj obdiv, že jsi tak odvážná a šla jsi sama (tedy s manžílkem a nádhernýma klukama) tak daleko od domova...já jsem posera....já bych to nedala!!! Já jsem pecka u rodinné pece...:-)))) Najít si tam kámošku na pokec asi není jednoduché..:-(( ale nikdy neříkej NIKDY....třeba tomu pomůže náhoda a s nějakou maminou se tam seznámíš a bude...moc Ti to přeju..:-))) Jak jsi tam dlouho?? A vypadá to napořád???
Doufám, že se hezky dnes vyspíš a ráno bude jistě líp....:-))))
Jestli neee, tak to sem flákni a my Ti písnem...vždyť proč bych Tě jinak měla v přátelích????...Měj se .......:-)))))

Ahoj Lenko, dobře, že jsi nám tady "zakňourala", určitě se ti trošku ulevilo a malinko se ti zvedla nálada, když ti děvčata přede mnou tak hezky napsala. Takováhle nálada padne občas i na člověka uprostřed rodiny a přátel, v určitých stereotypech žije většina z nás, ale ty to máš složitější. Nevím, jaké máš možnosti, ale zkusila bych najít nějakou Češku v okolí, alespoň přes internet. Ale pokud budeš žít ve Švédsku trvale, asi by bylo dobré pokusit se nějak integrovat, začít se učit řeč, komunikovat se sousedy apod. Zkrátka, pokud to bude možné, být aktivní. Jsi mladá, potřebuješ společnost a trochu se pobavit. Zkus se zamyslet, co bys mohla udělat ty sama pro to, abys vyšla z izolace. Držím ti palce, myslím na tebe!

Tak jsme na tom stejně.My navíc od 3.ledna marodíme.Sabinka byla v lednu jen 12dní ve škole.Manžel podniká,když odjíždí za prací vždy říkám,jsi ten nejštastnější člověk.Navíc bydlíme na vesnici,2krát týdně vozim Sabi do města na tancování.Máma sice bydlí ve vedlejší vsi,ale je to sní hruza,žije si jen svuj život a kdybys tam přijela 10krát denně,pokaždý slyšíš to samé.Ted přez zimu proklínám i mytí nádobí,neustálé požadavky od dětí a zas máme něco na chut,nebo já se nudím.Pořád do kola.Už se těším na duben,bydlime u lesa tak procházky jsou u nás pravidlem.Snad se ho dožiju.Držím palce at to vše zvladneš

Leni, děvče, to je mi moc líto... s babičkou, se vším... v poslední době, když tě tady tak potkávám v komentářích atd., tak jsem na tebe často myslela - jak ti tam asi je a že to nemáš nijak lehký, být tak daleko od rodiny a kamarádů, v neznámém prostředí a navíc ještě na mateřské... děti jako společnost nestačí - aby jim člověk mohl dávat, co potřebují, potřebuje tu energii někde získat - a to neznamená se jen jednou za čas aspoň trochu vyspat a odpočinout si, ale právě ty procházky nebo kafe s někým milým, takové zdánlivě banální věci, člověka až neskutečně nabíjí. Bohužel lidi, pro které je to samozřejmost, si ani neuvědomují, jak moc se to může stát v určité životní situaci důležité. To s těmi kamarády tě asi hodně mrzí - ale nejspíš by se to přihodilo, i kdybys byla tady - moje kontakty taky trochu "uvadly"a to jsem zůstala v Praze - mám teď prostě jiné starosti i radosti než kolegové a kamarádi. A navíc o Vánocích jsme v zásadě asi všichni ukrutně "rozlítaní" v rámci rodiny - zkrátka s kamarády se lidi setkávají spíš před svátky nebo až po nich. Myslím, že si to vůbec neuvědomují - nejspíš tě mají za šťastnou mamku, která si užívá "dovolené" a navíc poznává krásy Švédska (ale nedochází jim, že poznáváš hlavně krásy místního supermarketu a tvůj nejčastější výhled do krajiny je nejspíš z okna kuchyně).
Leni, kdybys byla z Prahy, tak bych si s tebou o Vánocích dala ráda svařák na Staromáku... Jenže ono to chce asi pro osvěžení spíš jinou společnost, než další maminu na mateřské, protože ta sice dobře rozumí, jak to teď je, ale osvěžující je spíš změna tématu... žádná plotna, děti, hubnutí...
Leni, nenašel by se ve Švédsku někdo přes Facebook? Nějaká zajímavá duše, která žije poblíž - a mohly byste se i scházet osobně? Já vím, je to blbej návrh, to už tě určitě napadlo taky...
Tak holčičko, dobrou noc a už nebreč... bude to dobrý! Musíš se pořádně vyspat! Popros manžela, ať jednou nespí až do oběda, ale pěkně vyskočí v sedm a postará se o kluky - jestli umí vařit, ať něco uvaří sám, nebo zalov v mrazáku... a dobře se na to vyspi! To je naprosto nezbytný, aby se člověk mohl dát dohromady.

no dneska už spát asi nebudu...ale zkusím to,jinak bych to zítra s klukama nezvládla....

Leni ,je to smutné.Myslím na tebe.Vím,že jsou děti radost,ale úplně Tě chápu,neustálé úklidy,vaření,řešení drobných konfliktů,určitě pláč,když jsou unavené a ....pak je večer ,nemít to komu říci a ráno zase od znova a pořád dokola...je to těžký úděl nás matek,ale bude líp jak povyrostou uvidíš.Je dobře,že píšeš,jak Ti je,takový je život jednou je hůř jednou líp a díky tomu,že to můžeme spolu prožívat,tak rostou společná přátelství.Myslím moc na Tebe a klidně napiš.
Jo a žlučníkový kameny mi našli v těhotenství,ale nějak se mi to zklidnilo,a tak to dočasně neřeším.Bude lépe uvidíš :-)

děkuju...
když jsem ten blog odklikla,tak jsem litovala,že jsem to sem psala,ale teď jsem si přečetla vzkazy od vás a jsem ráda...sice řvu jak želva,ale připadá mi jako bych měla kamarádky a s nimi to probírala...trochu se mi ulevilo...až se vybrečím a dostanu to ze sebe,zase bude líp...
je to zvláštní,jak jeden den člověk napíše,že život je skvělý(viz můj blog o výročí)a za pár dní je všechno jinak a já bych nejraději umřela...

Říká se,že sdílené trápení,je polovíční trápení.Jestli se ti jen trochu ulevilo,mělo to smysl.Někdy se to tak na člověka sesype a já obdivuju,jak to vůbec zvládáš.Daleko od domova,bez kamarádky(protože,co si budem povídat,na některé věci manžel prostě není)to musí být moc těžké.Drž se.I když daleko,ale jsme tady :-))

Někdy se člověk potřebuje vykňourat, já tě chápu a posílám ti jedno medvědí obětí.... Vím, jak ti je, já se po několika letech vracela domů a kromě rodiny se tu s nikým prakticky nevídám. Jednou za čtvrt roku jedna nebo dvě kamarádky, ale víc nic. Jestli jsi ještě odříznutější, tak je to pro tebe ještě hůř snesitelné. Nesmutni, jsem s tebou.

Leničko, to všechno je tak smutné :-( je mi to líto. Mrzí mě to, že to prožíváš, protože si myslím, že jsi moc fajn ženská. Ach jo. Někdy se to všechno se-e najednou.
Lidi přichází a odchází, bohužel. Někdy to odloučení dělá víc, než jsme si ochotní připustit. Ráda bych Ti dala nějakou povzbudivou radu... já jsem tady taky "naplavenina" - v Děčíně. Nejsem odsud a nikoho jsem tu neznala. Jenže jsem nebyla v jazykové nevýhodě... takže se to nedá ani trochu srovnávat.
Myslím, že to ani nezveličuješ...že to prostě tak cítíš. Kdybych mohla být někde poblíž a obejmout tě, říct ti, že to bude dobrý. Tak alespoň takhle virtuálně, jo?
To s babičkou mě moc moc mrzí. Je to těžký, když se nemůžeš rozloučit. Hrnou se mi do oka slzy, když na to myslím. Ne, rozhodně Ti to nezávidím.
Ani ty kameny, doufám, že budeš v pořádku, fakt že jo.
Leni, drž se. Drž sebe samotnou a říkej si, že bude líp. Protože musí být. Kdybych Ti mohla nějak pomoct alespoň slovem, písmenkem tak mi napiš na mailík. Cokoliv... a já ti cokoliv odpovím :-) a nemusí to být o hubnutí.
Myslím na Tebe a přeju si, aby to lépe přišlo co nejdříve. P.

to mě všechno moc mrzí :-( když člověku chybí společnost, nejde všechno tak snadno. Ale pokud máš na srdci takovéhle rány, chce to hlavně čas. Je ale na tvojí povaze, jestli ti pomáhá se s tím uvnitř srovnat, všechno si promyslet, anebo se od toho snažit utéct a čekat, až to bude minulost, která se neřeší. Teď jsem přožívala taky velká zklamání v osobním životě, rodiče se od sebe odloučili a já tím totálně ztratila zázemí. Stýská se mi po tátovi a mluvit s mamkou se nedá, chodíme tu všichni jako těla bez duše. Ale postupně cítím, že se všechno pomalinku vrací do normálu, že jsem si našla únik, něco nového apod. a to když vidím, dává mi to naději. Přeju a doufám, že všechno brzo přebolí a bude líp