S manželem jsem si poprvé zaběhala po pár týdnech chození - před šesti a půl lety, pokud dobře počítám. Prostě mě jednoho zimního dne vzal na pětikilometrovou trasu, přežila jsem, za tři dny mě vytáhl na desítku. Přežila jsem, tak mě přihlásil na závod, který se konal za týden. :-) Byla to taková ufuněná desítka něco přes hodinu.

Jenže pak šlo všechno ráz na ráz, jedno rizikové těhotenství, druhé, plno práce a starostí s dětmi - a hlavně se musíme při sportu střídat, takže se při běhu prostě nepotkáme.

V pátek přišla kamarádka, že potřebuje "umístit" synka na noc k nám, tak jsem si vzdychla, že ještě čekám, až manžel doběhne - a on ještě ani nevyrazil a já poběžím potmě. A ona - vždyť utíkejte spolu, pohlídám.

Tak jsme vyrazili, dost ostrým tempem na mě, ale kupodivu stačila jsem, věděla jsem, že kvůli mě brzdí, ale nijak výrazně se neomezoval, pro mě skoro sprint, pro něho takový rychlejší výklus. Na pěti kilometrech mi řekl, ať se otočím a přidal si ještě takovou 500m smyčku, že mě cestou zpět dožene - a trvalo mu to celé 4km, než jsem ho uslyšela za zády dupat - a měl dost a ptal se, kde že jsem se to obracela, že mě nemohl dohnat.

Pro mě naprosto úžasný a překvapivý čas 47 minut. Můj sen - desítka pod 50 - se splnil. Poděkovala jsem mužíčkovi za sportovní zážitek a on mě překvapil - prý nápodobně, taky to pro něj byl zážitek.

Tak jsem se musela pochlubit. :-) A to celé po naprosto neběhacích třech měsících. Až teď na dovolené u moře jsem začala po ránu trochu poklusávat...