Probudil se kmet zas další ráno,
olíznul si ret a řek : "Buď zdráv živote ! Má bílá vráno !"
Rád byl, že probudil se, že pozdravit směl den,
umyl, oblékl se a šel. Jen tak se projít. Ven.

Potkával ženy, muže, potkal i malé štěně,
pohladil  děvčátko, co hledělo ustrašeně.
Potkal žebráka, potkával starce,
kolem bylo lidi, herců a on byl v roli znalce.

Tak šťastný byl, že ještě žil,
že každé si vážil chvíle. I chvíle chvil.
Nechápal, proč lidé spěchají a proč se mračí,
proč neslyší v parku něžné zpěvy ptačí.
 
Šel jen tak ulicí. Odnikud nikam, žádné neměl cíle.
V parku zpíval kos, šťastná to pro něj chvíle.
Chtěl dát se s lidmi do řeči, poptat se jak se jim daří,
však spěchali jak ve křeči, nebyli ještě staří.
 
Sedl si kmet na lavičku a začal ptáčkům drobit,
Snad přiletí na chviličku, snad nebudou se zlobit.
Nezklamali starce ti opeřenci malí,
přilétli k němu a pozdravení dali.

A jak prý se má ? Jak se mu daří ?
Proč nepřišel včera ? Co k obědu si vaří ?
Jakpak se vyspal ? Co hezkého se mu zdálo ?
Tak štěbetali přes sebe,  nebylo toho málo.

Zodpověděl dotazy přátel svých, co o něj měli starost,
ve štěbetání smích a v očích kmeta radost.
Když řekli si vše, co na srdci svém měli,
poděkovali za rohlík a kamsi odletěli.

Zítra prý zase ať přijde v tuto dobu
na lavičku před zeď hřbitovní, za níž je plno hrobů.
Oni že budou se těšit na jeho vyprávění.
Z kaple za zdí, za zády, je slyšet vyzvánění…