Diabetologova bezmocnost .

Hluboce smekám před diabetology , kteří jsou vystaveni velkému psychickému tlaku  vznikajícímu naprostou bezmocností vůči  určité skupině diabetiků ........

Toto jsem si uvědomil při náhodném setkání se svým známým – novopečeným důchodcem .

Náš rozhovor  probíhal asi takto :

On : Tak mi našli cukr . Osum . “

Já :   To jako naměřenou glykémii ráno na lačno zprstu ? “

On : “Ne, ze žíly. “

Já:  “Takže glykovaný hemoglobin ? “

On :“Asi jó. “

Já:  “ Ke kterému diabetologovi chodíš ? “

On : “Ále chodil jsem k MUDr. X , ale tý sem to už pěkně vytmavil !  “

Já:  “ Proč ? “

On : “No představ si, že chtěla, abych k ní chodil na kontrolu každejch čtvrt roku!              Copak  na to mám čas ? Tak jsem požádal o přeložení k jiný doktorce a sem v             pohodě . K týhle  jdu tak jednou za půl roku a mám po starostech. Pořád chodit          po doktorech mně totiž   vůbec nebaví ! “  (pozn. Tento diabetik žije sám , ve              městě a má to k lékaři pěšky asi 15  minut ) . “

 Já:  “ Ale ta doktorka to s Tebou myslela dobře, chtěla vědět, jak se Ti činnost slinivky  mění a jaké léky by bylo lepší naordinovat ! “

On : “Ty seš nějakej chytrej ! Já když chci mít na kontrole dobrej cukr, tak žvejkám         skořici a  zapíjím to jablečným octem a je to všechno v pohodě !  “

 Já:  “ A jak jinak držíš dietu ? “

 On : “No nepřežírám se. To je celej vtip.  “

 Já:  “A co pohyb ?  “

 On : “K čemu pohyb ? Dyť jsem se celej život namakal až dost, tak snad v důchodě si  můžu odpočinout,   ne ? “

Já :  “ Pohyb je ale pro diabetika důležitý . „

On : “Já nemusím, já mám cholasterol dobrej. “

Já:  “Kouříš ? “

On : “Moc ne , tak asi pět denně, ale neboj, já rakovinu nedostanu. “

Já:  “ A co pivo ? “

On : “Taky to nepřeháním , nejvejš tak tři, čtyři . Jen po jídle. “

Já :  “ Myslím si pro cukrovku , že nemáš tu nejlepší životosprávu  ...... „

On : “Cukrovky se nesmíš kamaráde bát, cukrovka se musí bát tebe !  „

Dál rozhovor pokračoval v podobném duchu ...........

Snažil jsem se v tu chvíli představit si diabetologa, ke kterému přijde takovýto “diabetik” . Diabetolog má na starosti několik stovek pacientů. Ví,  o co při diabetu jde. Ví poměrně přesně i na základě širokého vzorku svých pacientů co diabetika může čekat  i co čeká s naprostou jistotou diabetika neukázněného.

Teď sedí jeden z nich proti němu a diabetolog ví jedno : že nevyléčitelně nemocný pacient sedící před ním ( a tím je každý diabetik )  má šanci žít déle jen za předpokladu, že bude vědět, že bude rozumět a že bude vše co ví i doživotně dodržovat. A tak na diabetologovi v tomto okamžiku, na jeho pedagogickém talentu, mimo jiné také záleží jak tento pacient bude žít, na něm záleží jak dlouho bude diabetik žít.A před ním najednou sedí takováto zeď obrovského nepochopení,  nezájmu a arogance, kterou nelze ani buldozerem prorazit..     

Tuto roli diabetologům nezávidím a pokud někteří z nich při kontrole zvýší na některého pacienta hlas ( což jsem dříve odsuzoval ), mají na to plné právo a já se jim  již nedivím a omlouvám se za pohoršení, které u mne zvýšené hlasy některých diabetologů dříve vzbuzovaly.