Přišel jsem na způsob, jak si zvýšit sledovanost mých blogů, začnu psát básně.

Básně romantické, básně opěvující krásu žen a hrdinství mužů, básně epické, výpravné a košaté jako baobab ve světle zapadajícího slunce nad africkou buší, básně, kterým to prostě sluší.

Až je dopíši, tak vydám jejich sbírku, 

sbírku tenkou jako sirku, 

sbírku sebranou tak záhy, 

stromek rostoucí u dráhy, 

jenž se ohne vždy, když kolem 

přežene se Pendolino polem...

Básně sebrané tu z prachu,

bez bázně a beze strachu,

opráším a stvořím dílo

o tom, že je venku bílo.

Že je zase krutá zima,

i když mám rád mírné klima.

Básně lehké jako pírko,

jako plamínek, když škrtneš sirkou.

Prostě březen, za kamna vlezem, duben není květen a já nesedím za kamny, ale chodím ve sněhu a vánici v přiléhavých harapeskách s přerostlými hůlkami v rukou.

Šlapání venku i v mraze má na mé tělo zázračný vliv. Například včera jsem měl hodně stresoidní a nepříjemný den. Jsem docela nerv a rychle se vytočím, nejsem žádný velký vzor ctnosti, ale kdo taky je, zvlášť když kočíruje dceru v pubertě, že? Takže jsme absolvovali vyšetření na očním, Michalka dostala nové brýle, protože jí progresuje krátkozrakost a já si vyslechl odborný rezult, že můj oční nerv, sítnice a nitrooční tlak jsou zcela v pořádku, máme totiž v rodině glaukom a nerad bych něco podcenil. 

No a šli jsme do optiky vybrat rámečky a nechat udělat nové brýle. Kdo nesnášíte tyhle věci, nákupy v supermarketech, vybírání, upejpání, dáte mi jistě za pravdu, že jsem se prostě neudržel, když si Míša vybírala asi patnácté obroučky a pořád se jí nelíbily. Včera byla nepříznivá konstelace, měnil se tlak a i když mám tlak naprosto optimální, ani po kafi mi nepřeleze 130/80, většinou se pohybuje okolo 125/75, reaguji na povětrnostní změny tlakem za prsní kostí a celkově z toho mám nepříjemné pocity. Tudíž jsem se trochu víc vytočil a necítil jsem se moc fit, v práci byla včera infarktová situace a vzhledem k neustálému napětí, které u nás panuje, mi to opět moc nesedělo. Mám problém s asertivitou obecně, protože jsem poměrně vznětlivá povaha, ale vím to o sobě a krotím své emoce, jak to jde.

Tudíž jsem včera přišel z práce a co myslíte, že mě napadlo? Pokud hádáte, že jsem vzal hůlky, převlékl se a vyrazil na tůru, hádáte správně. Přišel jsem na to, že to má na mne naprosto hojivý vliv. Ještě před rokem, dvěma, bych tomu nevěřil. Kdo si to nevyzkouší, neuvěří asi ani teď, lidi, co jsou okolo mne, někdy nechápou, ale to je jejich problém, já jsem jak mašina, jak začnu upalovat, tak jsem k nezastavení a všechno ze mne spadne. Do uší jsem si pustil legendu death metalu, kapelu Death, jejíž zpěvák náš svět opustil těsně po své třicítce, ale zanechal po sobě nesmrtelné dílo v podobě neskutečné hudby. Já při chození, jdu-li sám, tu muziku potřebuju, jsem muzikant (toho času na dovolené) a hudba mne provází od nepaměti. Dodává mi to hlavně rytmus a v tu ránu přestanu myslet na problémy a prostě jen jdu. 

Namířil jsem si to do od našeho domu do kopce, cestou jsem potkal kolegyni z práce, která na mne zírala, jako by viděla Yettiho. To jsem, prosím, ještě neměl omrzlé vousy :-D. Z jejího výrazu jsem vyčetl: kam ten magor zase jde? To bys ráda věděla, viď? Pomyslel jsem si, ale pouze jsem kývl na pozdav a tvářil jsem se děsně tajemně. Metl jsem to do kopce jako o život, ze začátku jsem pro zahřátí zvolil rychlé tempo, přece jen mrzlo a začalo i přes vykukující sluníčko zase sněžit. Vyšupajdil jsem nad novou Roli a dal se směrem k Níťárně, to je usedlost na samotě asi dva km směrem na Nejdek. Nad cestou má jeden soukromník tady od nás koně a vzhledem k tomu, že jsem jednoho hnědáka neviděl, byl za mnou a jak šel kolem mne, najednou se rozcválal. Lekl jsem se tak, že se mi podlomila kolena, když vás od cválajícího třímetrákového koně dělí jen tenký elektrický ohradník, tak se ve vás krve nedořeže. Naštěstí se koník jen chtěl podívat na exota, co vypadá jak kříženec baleťáka s lyžařem a odcválal pryč. 

Po nějaké době jsem dorazil k domů mého kamaráda, který chová jihoruské ovčáky, nádherné mohutné bílé psy, čekal jsem ohlas a Leila za plotem nezklamala, mohla si tlamu uštěkat, jak hlídala páníčkovo stavení. zamával jsem jí na pozdrav a metl přes koleje k Níťárně. Okolo Níťárny po stezce docela zapadané sněhem zase vzhůru k trati, snažil jsem se nepovolovat v tempu a musím říci, že jsem cítil, jak mi triko a mikina promokají potem. Začal jsem se zadýchávat a zkusil, kolik moje tělo vydrží. Vydrželo, ale brýle mi začaly namrzat, jak se mi zpod kukly odpařoval pot. Vzhledem k mé lehké fyzické indispozici moje stresem zasažené tělo nemělo dostatek energie, abych vydržel v nastoleném tempu a musel jsem zvolnit. Trochu jsem si vypiloval techniku, kdy dlouhé stehenní svaly zapojuji jen v případě většího stoupání a na rovině, či do mírného kopečka volím techniku podobnou sportovní rychlochůzi, kdy zapojuji celé tělo a kroutím zadkem jako baletka. Přišel jsem na to, že mi jde tímto způsobem zvýšit rychlost kroků. Po rovince jsem metl podél trati po zasněžené stezce, zatím se paní zima hlásí o slovo s neutuchající razancí a sněžilo a sněžilo. Mě se prášilo za kajakem a došel jsem do usedlosti, která se zove Nová Role zastávka, ve chvíli, kdy jsem míjel, předpokládám, babičku s vnukem, zahlédl jsem její výraz. Úžas spojený se strachem, její oči hovořily jasnou řečí: tak buď je to blázen, nebo nás jde přepadnout! Brej den, utrousil jsem a namířil si to přes říčku Rolavu směr Smolné Pece. 

A teď teprve přišla zatěžkávací zkouška. kopec jak v Alpách, stoupání bych tipoval na dobrých 15%, délka asi 500 metrů. Tak co, dam to rychle: pln odhodlání jsem šlápl do bot a začal stoupat. Ale rychle mne opouštěly síly, jako bych měl na zádech plnou polní, je fakt znát, jak stres může negativně ovlivnit fyzický výkon člověka. Musel jsem notnmě zpomalit, plíce prostě nestíhaly a nechtěl jsem se přizabít, je mi přeci jen necelých 44 let :-D Takže jsem nasadil pozvolnější tempo a rozdýchal to, naštěstí mám už fakt fyzičku a nepotřebuji zastavovat. Po chvíli přišel pozvolnější kopec a já mohl asadit své obvyklé tempo stylem "tanec svatýho Víta" kříženým a Harapesem v důchodu :-D

Jdouce stále vzhůru se zamlženými brýlemi, omrzlým knírem a sveřepým výrazem afrického Nomáda ženoucího se za vzteklým velbloudem, jsem naplul na hlavní silnici, která se vine Smolnými Pecemi vzhůru a která má stoupání, že se dá horko těžko vyjet na kole, já to tedy minulý rok na kole dal, ale nahoře jsem myslel, že mě odvezou rovnou do márnice. Moje klapání vyrušilo ze čtení místní vývěsky paní, která se při pohledu na mne začala křižovat a přes rachot hudby ve sluchátkách jsem slyšel jasné odříkávání Otčenáše, možná to byl Otčeváš nebo Otčejejich, nevyznám se v tom, jsem paralelografický ateista se sklonem k heliocentrismu. 

Začal jsem cítit opravdovou únavu, musel opět zapojit dlouhé stehenní svaly a říkal si: nahoře je sámoška, koupím sobě jeden Iontův nápoj, rozuměj nějaký radler, kde není moc alkoholu, ale umí osvěžit. Když jsem konečně doklapal k obchodu, zjistil jsem, že mají otevřeno v úterý a v dubnu, ale byl čtvrtek a březen, takže šlus. Ještě že je o kus dál hospoda, říkám si a rozeběhl se žíznivě vzhůru kopcem... Došel jsem k hospodě Smolnička a četl na papíře: otevřeno od šestnácti hodin... Alespoň vodu, přece nebudu žrát sníh! Vrata se neotevřela, možná by poslechla po pronesení zaklínadla "sezname, otevři se". Takže jsem zase vyrazil, začalo přituhovat a pot začal tuhnout, musel jsem se udržovat v pohybu, protože bylo fakt asi pět pod nulou. Naštěstí bundu mám opravdu dobrou a boty také. 

Kus nad hospodou jsem se dal po zelené zpět do Role, cesta vede naštěstí z kopce a sněhu nebylo tolik, abych se jím musel brodit, navíc byl projet nějakým nákladním vozem, šlo se mi tedy celkem dobře a mohl jsem se vydýchat. V té době jsem zjistil, že mé nepříjemné pocity jsou pryč, vydýchal jsem se, srovnal tepovou frekvenci a bylo mi fajn, jen mě trochu bolely nohy, ale to je vzhledem k tomu, že jsem se nešetřil, docela normální, dneska, když to píšu, se cítím naprosto v pohodě. Ještě jsem si na závěrečném úseku, kdy jsem předcházel paní, která v lese venčila psa, kterej se evidentně bál víc mne, než já jeho, vyzkoušel sjezd bez lyží, protože sešup byl prudký a moje podrážky to prostě nedaly, tady musím prohlásit: God bless hůlky! Díky nim jsem to nesjel po prdeli :-D

Dorazil jsem domů, shodil mokré věci, dal vše usušit, kuklu a čepici, stejně tak triko, jsem mohl ždímat, napustil si vanu a půl hodiny relaxoval a zjistil, že mi to chození a vůbec pohyb fakt pomáhá. Byl jsem sice unaven, ale stres byl pryč. 

Zkusil jsem potom i stoupnout na váhu, která ukazovala 113,4 kg. Tudíž pokles o nějaká deka. Ušel jsem necelých deset km za asi hodinu dvacet a spálil přes 3500 kJ, podle propočtu v programu Sports Tracker. 

Večer jsem zašel na pár iontových nápojů s kamarády a v noci spal jak mimino. A tak to má podle mne být. Člověk musí umět ze sebe ten stres prostě dostat a fyzická aktivita je asi to nejlepší, co můžete udělat, chemické preparáty vám pomůžou na chvíli, ale pohyb a nějaké to pivko na doplnění tekutin a vitaminu B je rozhodně zdravější způsob. 

A dneska? Dneska odpoledne vezmu hole a jdu si do Varů koupit náhradní duši do píchlého kola. A už se, věřte, nevěřte, nemůžu dočkat, až vyrazím! :-D