Sledujte nás:

Obezita - onemocnění z psychických příčin

Zpět
Pokud se na tento problém chceme poctivě podívat, je třeba kolikrát pátrat už v ranném dětství obézního klienta. Od narození si dítě říká o své potřeby způsobem relevantním jeho věku. Miminko používá různé druhy pláče. Starší dítě žvatlá, používá gestikulaci celého těla, vytváří si postupně řeč atd. Vzhledem k tomu, že nežijeme v ideálním světě, ani naše matky (nebo osoby starající se o nás odmalička) nejsou ideální. Je dobře možné, že např. matka může nevhodně v některém vývojovém období reagovat na potřeby svého dítěte. A to tak, že je může ignorovat nebo jinak nevhodně interpretovat.

Když se tento stav chronicky opakuje, frustrované dítě si o naplnění své potřeby přestane říkat. Naučí se samo ignorovat a neuvědomovat si, co bytostně potřebuje. Takový vzorec chování si postupem času bude pravděpodobně fixovat a přenášet do dalších životních situací. A to do té doby, dokud se mu nedostane tzv. korektivního zážitku. Korektivním zážitkem máme na mysli zkušenost, kdy se k němu bude jiná osoba chovat citlivěji, tudíž dopomůže k uspokojení potlačované potřeby. Pak má člověk šanci zakusit, že žít se dá i jinak, z fixovaného vzorce chování může vystoupit a obohatit svůj život o nový rozměr.

Praktické příklady vzniku obezity (příkladem výše vysvětleného mohou být následující situace):

  • Dítě pociťuje přirozenou potřebu blízkosti s matkou, chce se mazlit. Matka jej opakovaně odmítá z různých důvodů (nemá čas, musí se věnovat mladším sourozencům, je unavená, nemá vlastní kapacitu k mazlení, může být sama v depresi apod.). Dítě v důsledku opakovaného odmítání pociťuje strach z dalšího odmítnutí (tj. kdyby si opět mělo říct o blízkost s matkou, riskovalo by odehnání nebo ignorování). Postupem času přestane samo pociťovat potřebu blízkosti, jelikož tuto potřebu potlačí, aby v rodině lépe přežilo. Zvyká si na to, že vystačit si musí samo bez potřebné blízkosti s matkou. Když se mu nedostane prožitku autentické blízkosti s někým jiným (tj. korektivní zkušenosti) v průběhu jeho dětství nebo dospívání, je více než pravděpodobné, že takovému člověku bude chybět „něco“ (opětovaný prožitek intimity). To „něco“ bude podvědomě přítomno ve všem, co bude dělat a prožívat.

    Může se tak jednat o ženu, která bude razit heslo, že si v životě vystačí zcela sama a nikoho nepotřebuje, přestože podvědomě touží po blízkosti s milovanou osobou. Bude se potýkat s osamělostí a potížemi v navazování intimních vztahů, jelikož říci si o blízkost milované osoby je nesmírně zraňující. O blízkost si buď říkat nebude vůbec a nebo bude volit nevhodný způsob, jímž milovanou osobu spíše odradí (např. přehnaná úzkostná péče o milované osoby, žárlivost, …). Dokud si tuto skutečnost neuvědomí, nemá šanci tento fixovaný vzorec chování změnit, a tak pozměnit kvalitu svého života. Na osamocenost často nasedají depresivní nálady a jistý druh vnitřního hladu, v tomto případě hladu po blízkosti. Jednou z možností, jak se dá s takovým zraněním vypořádávat, je „zajídání“ tohoto problému (zpravidla bez vědomí toho, proč tak činí).

  • Jako děti máme přirozenou potřebu být obdivovány. Když se dítěti relevantní pozornosti a pochvaly nedostává a místo toho je zahlcováno kritickými poznámkami (o postavě, povahových rysech apod.), je frustrované. Naučí se nepřátelskému vztahu k sobě samému, protože tak už si nebude o pozornost říkat (bude si myslet, že žádnou pozornost si nezaslouží, protože na něm není co k obdivování). Do dospělosti si může nést pošramocené sebevědomí např. s agresivními rysy v podobě zvýšené kritičnosti k sobě samému i k ostatním. V důsledku své kritičnosti se stane pro okolí spíše nepřátelským a opomíjeným. Sám se kontaktu s lidmi bude spíše vyhýbat, přestože by o něj moc stál. V soukromí se může potom věnovat „zajídání“ problému.

    Negativní zkušenost z dětství se mu může opakovat a tak potvrzovat. Až do té doby, dokud si neuvědomí, co a z jakých důvodů činí. Takový člověk se musí za pomoci empatické osoby a nového prožitku naučit, jak si o pozornost a obdiv říkat jinak, aby byl pro okolí i sebe sama akceptovatelný.

Na každou duševní bolest může za jistých okolností nasedat zajídání (nevědomého) problému a později obezita. Zvláště pak, když je takovou duševní bolestí odmítání vlastního těla. Zvýšená kritičnost ke svému tělu a/nebo odmítání potřeb svého těla vede k narušení sebevnímání. Pravidlem tomu je u lidí se zážitkem zneužití. Zneužití může představovat nerespektování intimity, nepatřičné doteky pečující osoby až sexuální zneužití nebo fyzické týrání. Vážnější narušení sebevnímání může zapříčinit i rádoby vtipně míněné a opakující se nemístné poznámky o vaší postavě v citlivém věku dospívání. Zážitky tohoto charakteru jsou dobrým důvodem k odpojení se od vnímání vlastního těla, tak aby psychická bolest s tím spojená byla co nejmenší.

Nicméně čím více potlačujeme nějakou svou potřebu, tím větší protitlak se uvnitř nás vytváří. To můžeme pociťovat jako nekontrolovatelnou a obtížně definovatelnou touhu po něčem. Takové touze se říká orální hlad. Orální hlad není totožný s fyziologickým (normálním) hladem, jelikož je podmíněn psychickými pochody. Orální hlad se manifestuje jako automatické jedení a přejídání. Nabývání na váze pak podvědomě funguje jako ochrana proti případnému doteku, nepříjemným emocím atd. Když se člověk přejídá, nemusí nic dalšího vnímat anebo cítit. Obezita je tak jedno z možných přizpůsobení se na trauma z minulosti v rámci přežití.

Uvedli jsme tu několik konkrétních příkladů potlačovaných potřeb. Potřeby můžeme jednoduše rozdělit na psychické potřeby a fyziologické. Jako lidé potřebujeme domov (pocit bezpečí, lásky, přijetí, …), svobodu, možnost tvořit, pracovat, …Člověk dokáže potlačovat nejen psychické potřeby, ale i ty fyziologické. Tak se často stáváme necitlivými k signálům stresu, únavy, nemoci i k fyziologického hladu. Než bychom si odpočali, přepracováváme se; než bychom zůstali doma s chřipkou, počkáme, až nás položí jiná závažnější choroba …atd.

Je třeba zdůraznit, že kolik člověk může pociťovat potřeb, tolik se jich může naučit v průběhu života ignorovat. Ignorujeme se na základě (často málo uvědomovaného) dilematu, kdy nevíme, jak si o uspokojení potřeb normálně říct nebo uspokojení potřeby si sami dopřát. Každé opakované neuspokojování přináší do života frustraci. Každou frustraci nějakým způsobem kompenzujeme.

Disponované osoby takovou frustraci pociťují jako vnitřní – orální hlad. Důsledkem orálního hladu je postupem času obezita. Obezita je proto řazená mezi onemocnění z duševních příčin (psychosomatické onemocnění).

Čím dříve si obézní člověk dovolí připustit tuto skutečnost, má šanci pohlédnout na možné příčiny své nadváhy z jiného úhlu a začít pracovat na vztahu s sobě samému. Snadněji se takovému člověku pak i hubne a dlouhodobě si váhové úbytky spíše udrží.

PhDr. Eva Růžičková

Hodnocení (93 hlasů):

Komentáře je možné psát až po přihlášení.

18. 03. 2019 10:31
Perfektní článek a v něm i pomoc, kdo chce, ten si ji najde, A zde jsou jen ti, kteří chtějí :-)
18. 03. 2019 10:31
Perfektní článek a v něm i pomoc, kdo chce, ten si ji najde, A zde jsou jen ti, kteří chtějí :-)
19. 02. 2018 20:33
Nemyslela jsem si, že se v tom taky najdu.
09. 02. 2018 22:24
Ano, je to tak. Naprosto souhlasím. Hezky vysvětleno.
25. 12. 2017 21:26
Zajímavý a poučný článek
19. 08. 2017 08:47
Fandím každému, kdo se s tímto potýká. Já už jsem jen mlsna, i když na občasný stres čokoláda taky funguje. :-) Mít stres pořád, už bych byla obézní, takhle mam navíc "jen" asi 10kg.
15. 02. 2017 19:12
Taky jsem jako dospívající klu zažíval tyto problémy. Dost možná, že má obezita s tím souvisí.
22. 01. 2017 21:25
Tak takový rozbor jsem ještě nečetla. Je to pro mě velmi zajímavé zjištění a cítím, že je pravdivé. Díky.
24. 10. 2015 08:46
Napište komentář...
24. 10. 2015 08:46
Stojí za přečtení!
20. 07. 2015 22:48
zajímavé a vážné téma.
04. 04. 2015 21:34
Ach jo, vidím se v tom. Psychicky narušený samotný rodič, dá se u mě mluvit o spoluzávislosti. Vlastní vnímání je nedůležité, je především životně důležité jej udržovat v pohodě. A pak babička, co když to doma viděla, vždycky mi něco podstrčila, "obalit si nervy", říkala. A když je člověk tlustej, tolik necítí, nelze jej proti jeho vůli zvednout, mávat s ním, je z podstaty stabilní, podceněný, ignorovaný - v bezpečí. Hodně jsem s tím pohnula, ale ještě je toho hodně třeba. Naučila jsem se vnímat své tělo a pocity, ale stále to jde přes hlavu, která hledá, interpretuje a řeší, nevnímám se přímo.
25. 05. 2014 22:32
padne to na me jako ulity,ale co stim?
13. 04. 2014 23:37
I mě tento článek mluví z duše...bohužel...
25. 03. 2014 23:29
Závažné téma, opravdu. Já už zvládla dvě závislosti, tak snad se podaří i ta moje obezita. Děkuji za článek.
23. 01. 2014 14:29
Tak zde je presne popsano,co me tedy cely zivot provazi a potvrzuje to mou domenku,kde je asi chyba. Probiram to uz leta s psychology a psychiatry a je to narocne a nadlouho, ale i diky STOBu to zvladnu!:-) Clanek je opravdu pro mne hodne vysvetlujici a take motivujici ve vychove mych dcer!!Preji hezky den vsem.
11. 05. 2013 08:55
11.5.2013
Zajímavé a závažné téma.
10. 05. 2013 23:10
Pravdivý a zcela jiný pohled na obezitu.Za článek moc děkuji.
08. 05. 2013 23:51
tak tohle jsem vůbec netušila..
08. 05. 2013 11:28
nemám k článku námitek a plně se s ním ztotožňuji.....
08. 05. 2013 06:55
Opravdu zajímavý článek
07. 05. 2013 21:51
velmi zajimavy clanek
07. 05. 2013 20:19
Katastrofa...
07. 05. 2013 20:12
Bohužel i já hledám utěšení v problémech v jídle .
07. 05. 2013 20:07
Duše, psychika, podvědomí - vidět to není, nahmatat se to nedá a hraje to v tom jak se cítíme, jak vypadáme velmi důležitou roli.
07. 05. 2013 19:53
Psychika dělá hodně, asi nejenom u stravování, ale v celém našem životě. Velmi zajímavý článek.
07. 05. 2013 11:23
Dobrý článek
03. 05. 2013 08:18
bohužel těžko se zbavuji zavislosti na sladkém.
01. 04. 2013 22:29
Ach jo..
27. 03. 2013 06:11
Bohužel moc pravdivý článek
26. 03. 2013 13:49
Závislost na sladkém je regulérní závislost se všemi projevy
21. 03. 2013 23:18
Je pravda, že spousta věcí je prostě hlavně v hlavě a jakmile se to srovná tam, hned jde vše líp ...
20. 03. 2013 18:57
o těchto problémech pojednává zajímavá kniha Ženy, které jedí ve svitu Luny od Anity Johnstonové - zajímavé postřehy a pravdy
20. 03. 2013 15:35
Bohužel, má Simin asi pravdu. Je to závislost jako každá jiná a obávám se, že tak jako je člověk alkoholikem již celý život, budu i já obézní celý život. I když se mi podaří zhubnout a ovládat svou závislost.
Jestli že je obezita nemoc - tak na celý život. Buď se podaří zvládnout, nebo nás dostane. :(
20. 03. 2013 10:18
Až tady na STOBu jsem si tak nějak uvědomila, že i jídlo je a může být závislost podobně jako alkohol a cigarety. Vynervovaný kuřák většinou víc kouří, někteří z nás se zas mají tendence přejídat. Naštěstí už jsem si našla jinou cestu a v případě blbých okolností si pustím nějakou hudbu podle nálady, zahraju si na flétnu nebo se jdu pořádně zapotit nějakým sportem. A ono je to na stres i jiný blbý věci daleko účinnější :) Teď jen trochu řeším, jak tuhle motivaci a tenhle způsob řešení stresu předat i jiné blízké osobě.
20. 03. 2013 09:41
Pravda, samá pravda.
20. 03. 2013 09:26
I na me pasuje obezita s psychických prícin, na 100%. Spoustecem byla smrt mojí maminky. Pred tím jsem s váhou nikdy nemela problémy. Ani po 2 porodech. V nasí rodine jsem "obézní" vlastne jenom já.
20. 03. 2013 09:24
Moc zajímavý článek... já zajídám únavu.
20. 03. 2013 09:01
Jsem stresový jedlík, takže se pod článek podepisuji, i když mi okolí nikdy neubližovalo. Alespoň ne vědomě. Ono to "Rozbila sis koleno? Vem si čokoládu..." vlastně ubližováním také bylo
19. 03. 2013 21:53
výborně napsáno...taky všechno "zažírám"...
17. 03. 2013 21:26
Velice pravdivy clanek.
17. 03. 2013 21:17
Hezký článek.
14. 03. 2013 16:32
Obezita z psychických příčin? Tak to na mě sedí 100%
12. 03. 2013 19:13
ja jsem jako holka byla normalni a nadvaha a pak obezita prisly plizive pri dlouhotrvajicich problemech, drzte me palce, protoze se rozhoduju zhuubnout i kdyz stav je setrvavajici, blby
09. 03. 2013 21:05
myslím, že se přejídám proto, že mi chybí něco podstatného v oblasti vztahů..
04. 03. 2013 16:26
Já se nepřejídám ze stressu,spíše z radosti,ale ani to bych nebrala jako hlavní důvod mé nadváhy.Mám to spojené s nespavostí a zafixovala jsem si ve svém podvědomí,že když se najím před ulehnutím,někdy si beru jídlo i do postele,tak usnu.Začala jsem se sebekoučinkem a jde to.,i když ne zatím na 100°/°.
28. 02. 2013 23:01
Pro mě je to jasné, já se přejídám většinou ze stresu (to jedu jen na sladké) a pak z nudy (to proholedávám ledničku)
28. 02. 2013 08:11
Simin:
Naprosto souhlasím - mám to podobné. Taky se nějak moc nepřejídám, ale přece jen některé zlozvyky mám - jako třeba sladkost po obědě ke kafču apod. Přesně, jak píšeš. A také nemám ráda, když někdo říká, že silnější lidé se jen přejídají. A naopak - když jsem díky sebekoučinku zhubla 19 kg, jedna kolegyně v práci na mne volala přede všemi, jak jsem to udělala, že určitě "nežeru". Docela bylo komické, když jsem jí s úsměvem na tváři řekla: "Ne, naopak, jím pořád" :-) Nevěděla vůbec, co na to říct. Jenomže - bohužel mám kila zpátky (hodně nepříznivých životních situací a jejich vliv na psychiku). Ostatně - tento článek to pěkně vystihuje.
22. 02. 2013 11:26
já myslím,že všichni máme něco...můj manžel měl do nedávna problém se šéfem,neustále se ho snažil zesměšnit a ponížit.Říkala jsem mu,že má asi sám problém se sebou.A měl,....skončilo to tím,že se oběsil.
22. 02. 2013 11:12
"Když se dítěti relevantní pozornosti a pochvaly nedostává a místo toho je zahlcováno kritickými poznámkami (o postavě, povahových rysech apod.), je frustrované." Hmmm, bohužel jsem se v tomhle článku téměř našla. A to se nijak nápadně nepřejídám, jenže i nenápadně se dá za 10 let přibrat 25 kg :( Stačí k tomu tuhle chipsy, tamhle hranolky, sladký snídaně a sladký svačiny. Zároveň ale nejsem moc nadšená z všudypřítomnýho předsudku, že tlustý ženský jenom sedí a jí. Sestřenice toho vždycky snědla dvakrát víc a je poloviční.
21. 08. 2012 13:59
Skvělý článek, moc děkuju! Jako kdybych četla kus svého života... jesle, příliš zaměstnaná máma, co si mě moc nevšímala... díky STOBklubu a Sebekouči mám kila dole a spokojeně udržuju :-)
08. 06. 2012 10:24
Martja ... moje řeč, naši baštili, byl tlustí a spokojení, tak proč bych v tom viděla něco špatného ... manžel je na bacule, tak proč něco měnit ... JENŽE ono je to nutný abych mohla žít
08. 06. 2012 08:28
To Ambiente: Máš v pořádku štítnou žlázu? Těhotenství s ní dokážou zacvičit.
08. 06. 2012 08:25
Nezažila jsem naštěstí ani jednu ze situací, přesto s článkem souhlasím. Měla jsem jiné "ublížení" a nebylo od rodiny, ale jak píše JituP od širšího okolí. A naopak díky rodině (rodiče a manžel) jsem dokázala hodně zabrat a zvládla jsem to, co již mám za sebou a jen díky manželovi, jsem se dokázala vyrovnat s bolestí z dětství (nemocná kyčel, výrazné kulhání a nakonec i s tou váhou) a začala jsem se mít ráda :o).

Nicméně to není jediná příčina toho, že ještě teď mám 10-15kg nadváhy. Velmi důležité jsou i špatné stravovací návyky, které jsem si z rodiny přinesla. Naštěstí jsem nakazila i své rodiče a již i oni přecházejí na lepší životní styl a všichni jsme najednou šťastnější :o)
08. 06. 2012 06:15
většinou je to pravda, v určitém procentu ne. moje kila navíc jsou všechno kila přibraná v těhotenství. v prvním pět (celkem 12 navrch, takže žádná hrůza, a to jsem ještě pro nevolnost 5 měsíců prakticky nejedla), v druhém 15 navrch (zůstalo mi sedm). Dohromady 12 navrch, a dolů nejdou. Snížení příjmu skončí únavou, spavostí a vypadáváním vlasů (po půl roce příjmu na úrovni bazálu a dost možná i pod ním a cvičení 3 x týdně, jsem odložila pět kilo, ale vypadaly mi vlasy, začaly se mi kazit zuby a celkově jsem měla pocit, že umřu). Proto jsem na to věčně opakované tvrzení o tom, jak je nadváha z přejídání a nedostatku sportu, poněkud alergická.
07. 06. 2012 13:50
To Ambiente: Ale já si myslím, že je to pravda, že počátek je vždycky v nadměrném jídle a špatném jídle. Jsem přesvědčená, že jsem měla nadváhu z toho, že mi hodně chutná a prostě jsem hodně jedla i v době, kdy toho pohybu bylo málo.
07. 06. 2012 12:20
Souhlasím, u mě ten pocit frustrace vyvolalo širší okolí, nikoliv rodina. Bohužel jsem se narodila v době kdy matky nastupovaly zpět do práce v roce dítěte a všichni jsme putovali do jeslí a pak školek. Doma jsem sice slyšela také narážky na svou baculatost, ale nikdy ve zlém (však jsme takový všichni), problém byl spíš dětský kolektiv ... protože už i malý děti dokážou být neuvěřitelně zlý vůči těm kdo jakkoliv vybočují z řady.
07. 06. 2012 12:09
už mi vadí to opakované tvrzení, že člověk má nadváhu proto, že se přejídá.
09. 05. 2012 13:18
Hromadu informací na jednom místě. Nechápu v dnešní době, že takový program je zadarmo. Nejhořší je , že těžko stíhám zapisovat
09. 05. 2012 13:18
Hromadu informací na jednom místě. Nechápu v dnešní době, že takový program je zadarmo. Nejhořší je , že těžko stíhám zapisovat
03. 04. 2012 23:39
Ten pocit znám. Za rok, kdy jsem byla doma a psala diplomku, nabrala jsem 10 kg při výšce 155 cm. A stejně to na ten stres moc nepomohlo :-D
21. 07. 2011 11:33
100% souhlas. V Čechách se u holčiček sebevědomí moc nepěstovalo, spíš potlačovalo a tak se ty potlačené potřeby a emoce "vyvalí" někde jinde...
19. 06. 2011 17:51
já s tím naopak nesouhlasím. připadá mi to laciné - někdo má problém,chce ho řešit, tak mu předhodíme příčinu tak, že se trochu pošťouráme v jeho frustracích. Miluju scénku z Big Bang Theory, kdy matka jednoho z fyziků, psychiatrička, totálně rozloží Penny, jinak celkem pohodovou holku, cestou po schodech. Každý máme něco. I ti hubení, i ti tlustí. I ti pilní, i ti líní. Jakmile položíme otázku "proč", vždy si najdeme nějaké "proto". A pro ženy je vztah s matkou takový evergreen, že se tam psycholog prakticky nemůže netrefit.
18. 06. 2011 23:10
Stres v práci a heslo,že si vystačím na vše sama a následné 18 hodinové denní uklidňování se v jídle vedli k 15 kilovému nárůstu za 7měsíců!!! Takže psychika hraje jednu z nejdůležitějších rolí -svatá pravda.
08. 04. 2011 15:25
Z mého taky... :-(
12. 03. 2011 10:45
vše je úplná pravda
23. 02. 2011 11:59
To zní jako úryvky z mého životopisu.

Naši partneři