Byla deštivá středa ráno, kdy zazvonil můj ďábelský budík a křičel, že je čas vyskočit do práce. Nicméně toto nebyl jediný důvod proč se mi nechtělo vstávat. Věděla jsem, že za dveřmi mé ložnice číhá malý nepřítel. Kdysi jsem si ho domů pořídila dobrovolně, ale za ty roky mě jen málo kdy potěšil a mezi námi zuřila tichá válka.

Nahlédla jsem za roh. Stála tam na zemi a dělala jako že nic. Těžko říct, která z nás měla větší strach. Koukla jsem na ni a vím, že mi ten pohled opětovala. Bylo mi jasné, že ví co příjde. A taky moc dobře věděla o mých uklouznutí minulý týden. Viděla, když jsem si odnášela mističku zmrzliny, když mě honila lsná a byla i u toho, když jsem si nalila sklenku vína. Na druhou stranu, stejně tak dobře měla i výhled na rotoped a to jak jsem poskakovala doma u zumby. Otázkou bylo jestli ji tohle obměkčí.

Pomalu jsem se přiblížila a stoupla si. Čísílka chvíli naskakovala jako by se ta potvora nemohla rozhodnout. Nicméně nakonec... jsem tohle kolo vyhrála. Zastavila se na 97,1 a já si oddychla. Když jsem s dobrým pocitem odcházela cítila jsem její pohled na zádech, protože obě jsme věděli,  že jsem možná vyhrála bitvu, ale válka je stále před námi.

Držte mi palce ať se mi daří stále dál vyhrávat ;=)