Rok se válely ve skříni a ani nedutaly.Asi se bály,abych je neodřela,když jsou pořád takové skoro nové.Dneska si řekly dost povalování,jde se ven.Dokonce se přestaly klepat strachy,když se naše Míša celkem ochotně uvolila je doprovázet.Kupodivu to docela šlo.Zpočátku ty nohy,co v nich vězely,bolely jako čert,ale postupně bolest přešla a šlo to báječně.Sem tam se do cesty připletly takové ty pupíkaté označovací pásy pro zrakově poštižené,ale jinak byl asfalt jedna báseň.Hodinka utekla jako nic a tak byl čas na návrat.
Ony z toho vyšly dobře,já o něco hůř.Asi padesát metrů od domu,kdy už jsem byla mistr světa(no bodeť,dyť už jezdím celou hodinu nééé),snad nějakej píseček či co a já vyhodila kopyta a dopadla na pr..el až to žuchlo.Zatrnulo mi,ale nic se nestalo(měla jsem zase tolik rozumu,že jsem si vzala chrániče a na zadku mám tlumič pořád slušnej).Následně jsem se zasmála,až jsem se za břicho popadala,když mi dcera vyprávěla,že na balkoně nade mnou seděly dvě dámy v plném hovoru.V momentě mého pádu prý ztichly,jako když utne,vytřeštily na mě oči,jedna se pobryndala kávou a ta druhá div neukousla filtr od cigára.Vím,že si to holka trochu přibarvila,aby mě pobavila,ale finále to bylo docela zajímavé :-))