Protože můj předchozí blog nehýřil optimismem stejně tak jako uplynulý rok, rozhodla jsem se, že sem budu vkládat postřehy, příběhy ze života, zkrátka to, co se přihodilo a připadalo mě to vtipný  Pak třeba na konci tohoto roku zjistím, že ten rok na tom zase nebyl z hlediska humoru tak špatně  A hned na úvod přikládám můj včerejší zážitek:

Boty ti to vrátily za rukavice, pravil syn 

     Určitě to znáte – hned jak ráno vstanete, tak je pořád něco špatně  – u mě to začalo tím, že jsem si zamáčkla budík. Tudíž jsem vstala pozdě, spěchala jsem, abych stihla vlak a do toho všeho letu praskla v přesíni žárovka – takže tma byla jak v pytli (přece nebudu měnit žárovku když spěchám), rychle jsem obula kozačky a letěla na vlak. Stihla jsem ho tak tak.

            No a jak tak sedím, o 2 stanice později nastoupila dokonale sladěná slečna. Sedla si naproti kolem měla a dívala se na moje boty. V tu chvíli mi ještě vůbec nic nedošlo, protože ráno je můj organismus schopen akorát základních funkcí (zvlášť když je tma) a tak vlak využívám tak trochu jako dospávací vagón 

            Když jsem vystupovala, dívala jsem se pod nohy, abych si nenatloukla a pak jsem všechno pochopila – na každé noze jsem měla obutou jinou kozačku  Obě sice černé, ale tvarově úplně jiné. A protože nosím boty (hlavně zimní) na nízkém podpatku, tak jsem to ani necítila.

       V tu chvíli jsem si vzpomněla na syna, který mi asi před 14 dny vyprávěl, že si vzal každou rukavici jinou. Moje reakce tehdy byla typická:“Jak se ti tohle prosím tě může stát, copak to nevidíš?“              Takže když jsem mu to pro změnu vyprávěla já, tak se smál až se za břicho popadal a pak řekl:“Tvoje boty ti to zkrátka vrátily za moje rukavice. Měly pocit, že spravedlnost na světě musí být!“ A pak šel a vyměnil tu žárovku v předsíni 

Co si cvrlikají vrabci po ránu u krmítka

            Tak jsem se dneska probudila dřív a protože pomalu sněží, šla jsem zamést schody a chodník. Pod keři seděli naskládaní vrabci, sýkory a ostatní letouni, kteří k nám zalétají celý rok a které přes zimu krmíme. No aby ne, v krmítku bylo vymeteno – takže jsem šla a pěkně vrchovatě jim nasypala.

            Pak jsem si uvařila čaj s mlékem do anglické soupravy, kterou mi naježil Ježíšek, sedla jsem si ke kuchyňské lince, odkud je na krmítko pěkný výhled a pozorovala jsem ptáky, jak se k němu slétají. A napadlo mě, že by bylo zajímavý vědět, co si vlastně u toho krmítka cvrlikají 

            Takže to vypadá asi takhle:

Sýkora:“Bacha, už jde! Rychle pryč!“ A frnk – všichni odlétnou, zatímco já zametám chodník.

Sýkora2: „Ale vrátíme se tam, sněží mi na hlavu“. Vrabec:“Vrátíme, jen jestli nasype“. Vrabci2-…:“Nasype, vždycky nasype“. „No jen aby, teď sype ten mladej“. „Ale nasype, a přilepší“.

            Frnk, protože mezitím jsem vzala krmení pro ptáky a šla jim tam nasypat a ještě jsem jim přidala slunečnici a lůj. Pak jeden z ptáků-průzkumníků přiletěl a zapískal na ostatní:“Už sem dala, už sem dala a dala hodně“. Postupně přilítala ostatní havět a znělo to takhle:“Hm a dnes i semínka“. „Hm a taky mák“ „A že hodně dala, a přilepšila“ „Víc než mladej dala“ „ A taky lůj nám dala, to asi tu dietu držet dneska nebudu“ . „A ty se tady nestrkej, ta slunečnice je moje“ „Chrťoune, já si počkám až odletíš a bude tě bolet břicho“

      Tak takovéhle ptákoviny mě napadají, když je ráno klid, piju anglický čaj s mlékem a pozoruju ptáky u krmítka 

Vyposlechnuto ve vlaku

V pátek jsem se docela nsmála ve vlaku a nejen já  Nastoupila paní se 2 dětmi, věk tak 4-5 let, zkrátka přeškoláci. Sedli si a za chvíli holčička povídá:"Babičko, dej mi ještě ten dobrej bonbón". Babička odpověděla:"Už ne, maminka říkala, že vám jich nemám moc dávat, aby vás nebolelo bříško". A ta holčička povídá:"Ale ten bonbón je tak dobrej, že mi to za to bolení bříška stojí!". To už mi začaly cukat koutky  Paní vytáhla bonbón, podala ho holčičce a zeptala se:"Péťo, chceš taky?". A chlapeček odpověděl."Ne, mě když bolí bříško, tak prdím" Koutky začaly cukat té paní a kluk se na ní podíval a povídá."Babi, nesměj se, já totiž když prdím, tak strašně smrdím. Jako chlap!" No, smáli jsme se všichni ve vagóně a chlapeček, aby tomu dodal korunu, tak řekl:"A takhle to dopadne vždycky, když řeknu vážnou věc! Ale to vůbec k smíchu není"...

A ještě jedna krutá pravda z naší rodiny 

Padal sníh. Ráno jsem shrábla já, pak se mi nechtělo a tak jakmile Kuba rozlepil oči, tak mu říkám:"Kubo, vem koště a hrablo a jdi to odklidit!" A synátor se ještě rozespale povídá:"Ale mami, hrablo beru, ale koště? V tom máš lepší trénink!" Nějak mi to nedošlo a tak jsem si naběhla:"Jak to myslíš?" A on povídá."No jak, duben za dveřmi, tak už abys natrénovala, abys to nezapomněla!"  Došlo mi to hned, hodila jsem po něm to koště