Dnes jsem začala. Říkám si po kolikáté už...? Raději ani nepočítat. Jídlo jsem zvládla. U mě jídlo není až takový problém. Pití jsem taky zvládla. Pravidelnou hodinu na elipticalu jsem vyměnila za neplánovaný sraz s lidma ze základní školy. Vídáme se málo, všichni hodně cestují.

Přes všechny možné pokusy, omyly, rádoby zdařilé hubnutí, počítání kj, hlídání BST, F-kaření, Havlíčkování a podobně jsem se dostala až sem. Že by další pokus-omyl někoho, kdo vlastně ani zhubnout nechce, když jí zdravě, sportuje a výsledky jsou jen pár kil dolů, pár  nahoru. A pořád dokolečka?

Ale možná toto není už žádný pokus-omyl, možná je toto ta cesta, kterou mám jít. Proč nikde jinde není návaznost na psychiku člověka? Jen zde jsem to našla, proto jsem se i zaregistrovala, vyplnila základní informace, naházela jídlo a dokonce i pití za celý den, přestože tyhlety systémy mi lezou  za ty roky krkem.

Tak proč ta změna? Co je tady jinak? Líbí se mi psychokoučing. Z celého seznamu úkolů bych měla splnit skoro všechny, protože všechny se mě týkají.

Tak jsem začala. První úkol jsem si vybrala Nevyhýbat se lidem, akcím, společnosti. Často to dělám. Jsem doma, na mateřské, leze mi to krkem a místo abych vyrazila mezi lidi a byla ráda, že mám spoustu času, paradoxně se víc a víc uzavírám, stahuju, jsem ta, o které nikdo nikdy neví, kterou nikdo dlouho neviděl, která má už asi pět dětí, možná šest. Kdo ví co s ní je.

První den psychokoučinku jsem tedy splnila. Vyrazila jsem na sraz, který byl neplánovaný, jen takové posezení v Riegrových sadech, malýho( 1 dítě) jsem vzala s sebou. Bylo to fajn. Dokonce ani v MHD mi lidi nepřišli tak nepřátelští, sobečtí a zlí. Je to první krok. Jsem za něj ráda. I když mi jídelníček nakonec nevyšel, protože když už jsem tam byla jediná matka, tak jsem nechtěla být ještě jediná kdo si nedal ani pivo.

Ale možná je pro mě v tuto chvíli důležitější koučing ze strany psychiky než ten, kdy si budu hlídat stravu.