Dnešní ranní vážení předčilo má očekávání. Konečně se mi po několika letech podařilo pokořit hranici šedesáti kilo. Ne o moc, ale 59,9 kg je super. Znamená to, že na cestě k mé vysněné váze jsem za polovinou. Daří se mi to i přes několik obědů v restauraci. Občas je to dokonalý očistec. Ty chutě! Ale statečně se držím a opravdu zvládnu nestrčit do pusy nic, co tam nesmí. Dokonce se i odměňuju! Koupila jsem si tričko v dětském oddělení a strečové kalhoty velikosti 34. A ne, až do nich zhubnu, já se do nich vejdu! Sice je to z Takko a tam jsou všechny věci větší než jinde, ale radost mi to nezkazí. A až budu mít 57 kilo, a já je mít budu, půjdu na veliký zmrzlinový pohár a na špagety s dary moře, které nejlíp umí jeden kamarád Ital, co má tady kousek úžasnou restauraci. To snižování váhy je úžasná věc, ale začínám mít pocit, že mi z toho kape na karbit. Mě se Vám o jídle už i zdá. Před pár dny jsem se přistihla dokonce přitom, že místo poslouchání manželových bolístek jsem jen přikyvovala a přitom myslela na to, co si udělám k večeři, aby to mělo tolik a tolik kilojoulů, bílkovin, tuků a sacharidů. Je to normální?