Názvy velikonočních dnů máme významově někdy stejné, jindy ne. Znají tedy Popelečnou středu, ale Zelený čtvrtek už je Střihový, Utínající (zvonům zvuk).
Velký pátek je kouzelně přejmenován na Dlouhý, protože se o něm nesmělo nic dělat, hlavně nic veselého, hlučného a zábavného. Nesměla se pustit televize, nesměly se hrát hry, bylo zakázáno zpívat. Protože takový den byl k nepřečkání, vznikl z toho Dlouhý pátek. Aby Švédové tuto tradici nemuseli porušovat, mají na to státní svátek, jsou tedy doma celé čtyři dny.
Bílá sobota je Velikonoční předvečer, neděle je Den velikonoční a pondělí pak Další den Velikonoc.
Bílá sobota je Velikonoční předvečer, neděle je Den velikonoční a pondělí pak Další den Velikonoc.
Tady zajíčci symbolem Velikonoc nejsou. Asi je to proto, že se zdaleka ještě nelíhnou. Pro Velikonoce jsou tu typická kuřátka, barevná vejce (ale tak složitě a umělecky malovaná jako u nás je nečekejte, vedou jen jednoduše obarvená) a čarodějnice. Na beránka a zajíčky zapomeňte.
Čarodějnice si tu o Velikonocích vystavují jako symbol temna, ve všech významech toho slova. S Velikonocemi se totiž končí dlouhé zimní večery, tma, úzkost a dřív i hlad. Všehna tato působení jsou připisována Ďáblu a temný mocnostem, a Švédové říkají, že v zimním období vládnou ďábelské bytosti, mimo jiné i čarodějnice.
Příchodem Velikonoc, ale jejich vláda končí a malé čarodějnice jsou připomínkou konce jejich kralování a symbolem toho, že letos jsme tohle temné období přežili.
S tím souvisí i to, že děti tu v pondělí chodí koledovat, převlečeny právě za čarodějnice. Neříkají koledy, jen zazvoní a požádají o sladkosti. Samozřejmě nemají ani pomlázku. Koleda je něco jako úplatek čarodějnicím, zato, že už nás nechají na pokoji.
Čarodějničky vypadají asi takhle:
Na Velikonoce se tu nic zvláštního nepeče, mazanec, beránek ani jidáše jim nic neříkají. Ani nejedí nějaká zvláštní jídla, jen jehněčí si o Velikonocích dají.
