Tuto veršovánku jsem napsal na základě skutečné události, která se mne hluboce dotkla...

Měl blbou náladu, snad splín, snad problémů stero.

Na postel ulehl, v ruce inzulinové pero...

Jeho mozek - jak už to v těch chvílích tak bývá -

zcela chybně mu spočítal, že jen tato možnost mu zbývá.

Jen v tomto okamžiku selhal ten počítač v jeho hlavě,

aby dál mohl žít jako ostatní - vše šlo zařídit hravě.

Jen jiný na všechny starosti a bolesti světa mít pohled,

jen trochu větší nad jeho emocemi  měl rozum mít dohled.

Vše selhalo. Jen pes věrný oči smutné na pána upírá.

Zvoní mobil. Snad od syna, od vnučky...Zvonění skomírá...

Ruka pomalu zvedla pero a jeho jehla jak stříbrný šíp,

do svalu se zabodla. A on myslí, že bude mu líp...

Celý život mu prošel hlavou v této strašlivé minutě !

Honem ! Kde jsi proboha anděli strážný ? Kde najdu Tě ?

Není možné aby matka Země ztratila jen tak syna, dceru !

Pokud to připustíš, pokud to dovolíš, tak na Tebe seru !