Nedávno navštívil jsem Vyšehrad.

To sídlo prastaré nad Vltavou.

Že náhoda tak tomu chtěla, jsem rád.

Zde myšlenky běžely mi hlavou.

Viděl jsem sídlo založené před tisíci lety,

kde král se modlil v rotundě,

ty děje do Vyšehradu jsou vklety,

v každičké jeho sekundě.

Zde věrný oř zachránil Horymíra

od jisté smrti, popravy,

zde vzpomínka žádná neumírá,

zde každý kámen vypráví.

Zde zrodila se Matka měst,

ta Praha stověžatá,

sem nech svou nohu každý vést

když jinam spěchá, chvátá.

Viděl jsem Vyšehrad za večerních červánků,

pode mnou pluly labutě,

viděl jsem rotundu klást se ke spánku,

Praha se rozsvítila, já stál tam pohnutě.

Prošel jsem se s úctou po Slavíně

já - to malé lidské nic.

Byla v něm pravda jak v rudém víně

od pana Buška z Velhartic.

Zde dechl na mě ten génius locí,

já cítil na tváři jeho pohlazení,

jsa dojat odcházel jsem nocí,

věříc, že návštěva má poslední to není.

Obcházel jsem to místo po valech

a hleděl na matičku Prahu z výšky,

viděl jsem historii v jejich zdech,

kde kdys dobrou noc dávaly si lišky.

Viděl jsem ale také mnoho lidí,

kteří jen v market zaletí,

kteří Vyšehrad nikdy neuvidí,

klaníc se zlatému teleti.