Šel po chodníku, noha co nohu mine.

Šel pomalu, pomalu, jak z planety jiné.

Šel pomalu jak neznal by čas.

Čas neznal již, čas vzal mu ďas.

Mluvil potichu, mluvil stroze,

mluvil potichu, jen ke své noze.

Prosil ji snažně se smeknutou čepicí,

aby se pohnula ve starém střevíci.

Noha váhala než splnila mu přání,

on děkoval, jak hříšník na pokání.

A za chvíli další prosba, tentokrát k noze druhé.

Svaly ochablé, neposlušné, tuhé.

Za chvíli noha druhá u první má stání,

muž poděkoval ji vroucně za splněné přání.

A tak šel kmet dál, jen čas již stál,

já hleděl na stáří smutně opodál.

Smekal jsem před ním i před jeho vůlí,

jak bojoval statečně životu kvůli.

A z lidí, co znali kol olympijské hrdiny,

výkon starce neocenil ani jediný.

Za minutu ušel jeden metr, za hodinu celou kopu,

muž dál mluví s nohou nekonečnou dobu.

Jednou snad dojde tam, kam jeho nohy míří,

podroben mukám jak viník na pranýři.

K čemu ten spěch a chvat v bláhové době dnešní !

Vždyť jsme jen třešničky na vzrostlé třešni.

Všichni jdeme tam, kam jde i tento kmet.

A tak to bude stále, co světem bude svět...