Letní dopoledne, teplo už,

přede mnou po chodníku jde mladý muž.

Jde pomalu, spíše se potácí,

okolo vesele zpívají mu ptáci.

Oči kalné, do prázdna hledí,

on pomalu jde jak na náledí.

Mozek jeho ho bohužel zradil,

nepít alkohol mu neporadil.

A tak lidská troska vrávorá po chodníku,

v hlavě její již není otazníků.

Proč zradil ho počítač v jeho hlavě ?

Vždyť spočítat vše mohl si hravě !

Proč nepoznal mozek, že i sám sobě škodí ?

Prý ale v životě to tak běžně chodí.

Proč neměl mozek zájem odvrátit svou zkázu ?

Proč rozbil své ego jak dítě vázu ?

Nevím proč mozek rozhodl, že netřeba dál žít.

Nechce již myslet ? Nechce již být ?

Muž neví co v hlavě se mu odehrává,

že zdraví a život svůj boj prohrává.

Mozek obvody k myšlení vypíná,

tragedie muže již pomalu začíná.

Mozek již odpočívá, játra odchází,

muž jakoby v pohodě, nic mu neschází.

Svíce jeho již hořet začla rychle,

již nepozná v čem liší se koule a krychle.

Plamen knotu mu září jak kometa.

Utkání končí. Nebude odveta.