Martina

Martina (ročník 1964, téma: Cvičení je lék)

Na Martině je vidět, že v mládí hodně sportovala. I když má nějaké kilo navíc, na které si „zadělávala“ podle jejích slov celou dobu asi v hlavně v hlavě, chce se nyní vrátit k pohybu, zhubnout a třeba si zaběhnout i maraton. Koneckonců ještě na gymplu prý v běhu předstihla i kluky. Odborným garantem Martiny je MUDr. Marie Skalská.

Martino, proč si myslíte, když se teď ohlédnete zpět, že jste si stále myslela, že jste tlustá, ačkoliv jste nebyla? Řekl vám to snad někdy někdo, nebo jak se zrodila tato myšlenka, kterou zmiňujete několikrát v úvodním dotazníku?

Asi protože jsem nikdy nebyla drobná, hubená. Vždy první, nebo druhá nejvyšší ve třídě, tak možná i ta výška byla pocitově spojená s tloušťkou? Fakt nevím. Asi je to takový dívčí folklor, že si vždy připadáme tlusté. Když jsem se pak viděla na fotkách, tak jsem se divila, že to jsem já (úsměv).

Můžeme se bavit o vaší nemoci? Jak se projevovala a jak probíhala léčba?

Určitě ano - začalo to drobnostmi, které jsem v tom věku určitě nespojovala s nádorem. Neurčité pocity v oblasti břicha, konečníku při sezení, občas zácpa. Někdy nepříjemné pocity při sexu. Celkem vlastně nic. Při normální gynekologické prohlídce se mi jen zdálo nějaké dlouhé váhání mé tehdejší lékařky, a tak jsem si vymohla ultrazvuk, který ona ještě tehdy v ordinaci neměla. Na něm se to jevilo spíše jako cysta, kterou se rozhodli hned operovat, To už na mě napadaly negativní myšlenky, které mi ovšem lékaři vyvraceli. Při laparoskopické operaci ale opravdu zjistili, že jde o zhoubný nádor, a tak po potvrzení laboratoří mi byla provedena radikální gynekologická operace. To znamená, že ve 34 letech proběhla menopauza a vše, co k tomu náleží a co čekáte až kolem padesátky. Na onkologii pak byli všichni moc skvělí a jestli to není hloupé - ráda na ně vzpomínám.... První dávka ovšem byla pro mě rána, zvracela jsem přes 24 hodin, takže pak už jsem nemohla nejen chodit, ale vůbec nic. Nakonec mi léčbu upravili. Chci být vtipná - nezvracela jsem tak dlouho, ale už jen třeba jen 12 hodin. Cyklů jsem absolvovala myslím asi sedm.

To muselo být strašně náročné fyzicky i psychicky. Tvrdíte, že díky dětem, pro které jste chtěla nemoc zvládnout, jste nakonec skutečně uspěla. Je to tedy opět o té myšlence v hlavě… U vás zřejmě velmi funguje – v tom dobrém i zlém. Studovala jste někdy třeba více různé knihy, které o této problematice pojednávají?

Kvůli dětem samozřejmě udělá každá matka cokoliv. Já jsem se pokusila uzdravit. Nechtěla jsem se připravit o radost být s nimi. A nechtěla jsem je opustit. Posilovalo mě to. A jestli jsem o tom dříve četla? Pokoušela jsem se po smrti maminky některým věcem přijít na kloub přes různé motivační - nebo jak se ta literatura jmenuje - knihy, ale ty všechny mi po mém onemocnění najednou paradoxně přišly k ničemu. Přestala jsem poslouchat v té době i určitý druh hudby - nějaké melancholie typu Až mne andělé zavolají k sobě.... To prostě už všechno přepínám jinam nebo úplně vypínám. Znovu si říkám, že každý se se vším potřebuje srovnat stejně sám, ale jistě v určité rovině stále cítí a vnímá podporu blízkých, kamarádů. Heslo "co tě nezabije, to tě posílí" platí v nemoci několikanásobně.

Nyní pracujete v nemocnici. Práce to musí být velmi opět dost vyčerpávající po všech stránkách. Můžeme se o ní dozvědět něco více?

Práce v nemocnici je náročná už jen režimem nepravidelného střídání dvanáctihodinových směn. Jak pohlíží společnost na práci sester ovšem asi není předmětem tohoto rozhovoru, i když možná z něj pramení určitá frustrace. A věřte mi, že to není jen můj názor. Naštěstí jsou lidé, pro které to děláme a kteří ji ocení. Kdybych mohla - kompetentním vzkazuji, aby se šetřilo všude jinde než na středním a nižším zdravotnickém personálu.

S tím s vámi naprosto souhlasím. Zrovna nedávno byl jeden můj známý na operaci kolene po úraze. Z pobytu byl lehce deprimován, ale říkal, že právě díky neuvěřitelně milým sestričkám to tam přežil relativně s veselou myslí… Přitom si asi nikdo nedovedeme představit, co taková práce sestry obnáší…

Já pracuji v porodnici - proti jiným oborům optimistické, když jde vše jak má.... Ovšem, zřejmě u mně se projevuje nedostatek spánku tloustnutím. A únava brání většímu sportování, a tak nastal takový začarovaný kruh. Navíc patřím k těm, kteří nepohodu řeší čokoládou.

To se teď ale jistě změní. Máte před sebou velkou výzvu. Jak jste vlastně objevila soutěž 7S?

Byla to asi náhoda. Jen jsem po delší době zabrousila na www.Stob.cz, kde jsem občas hledala moudra ohledně zdravějšího životního stylu, a vyskočila na mě reklama na soutěž. V rychlosti a zkusmo jsem napsala svůj "příběh" a za nějaký čas mi přišel mail, že mě vybrali. To mě polilo horko a přepadla neskutečná tréma. Myslím, že nejsem kdovíjaká exhibicionistka i když při práci s lidmi by se to předpokládalo.

To určitě zvládnete. Uvažovala jste, že se opět vrátíte k nějaké pohybové aktivitě, která vám vždy byla blízká? Zmiňujete maraton, ale na ten je třeba trénovat…

Já jsem se vlastně pohybovat nikdy nepřestala, jenže za těch 10 let převyšoval příjem kalorií nad jejich výdejem, a tak jsem na tom s váhou, tak jak jsem.

Jezdím na kole. Chodíme. Plavala jsem hodně. Kvůli pracovnímu režimu toho ubylo. Musím to napravit.

A s maratonem bych to nepřeháněla, já jsem v motivaci uvedla, že bych si chtěla zaběhnout nějakou trať na městském maratonu, ale na tu bájnou délku si netroufám...Těch běhů a délek tras je vždy více. A já když vidím jak se účastníci řadí a dobíhají, mám mrazení v zádech a závidím jim. Kdo pocit určitého soutěžení a závodění zažil mi, jistě rozumí. A kdo si ťuká na čelo, i tomu rozumím.

Děkuji za zajímavý rozhovor a určitě ten sen nevzdávejte.

Moc děkuju za podporu a třeba i já někoho podpořím svoji malou odvahou se tady otevřít a trochu vyzpovídat.

Vzkaz od Martiny:

Trochu jsem váhala, zda zmiňovat všechny ty intimnostmi o nemoci, ale ono je hodně důležité, aby to ženy věděly. Nádor vaječníku se pozná většinou až když už je pozdě. Já jsem měla štěstí, že jsem vycítila váhání lékařky a nedala se pozvat na kontrolu až po roce – to bych tohle všechno tady asi nemohla absolvovat. Choďte na kontroly, neváhejte a když je třeba, vyšetření ultrazvukem si i zaplaťte, než abyste čekaly na vystavení žádanky. Pár stovek za jistotu a klid stojí! P.S. .......... a stejně je všechno mezi nebem a zemí.