Zdravím všechny :) Mám jeden malý problém. Netýká se to přímo hubnutí, ale spíše lidí kolem mě. Diety jsem nikdy moc neřešila, ale ráda jím zdravě, dělá mi to dobře, nejsem unavená, podrážděná, nemocná, prostě jídlo beru jako lék. Jenže lidé v mém okolí se pořád hrozně diví, proč jím tak zdravě (přitom to tak uplně není). Tato otázka mě už tak irituje, že se chci zeptat i dalších z Vás, jestli s tím máte nějaké problémy/zkušenosti. Týka se to zejména lidí v práci, kde máme společnou kuchyňku a střídá se tam zhruba 20 lidí. A většina z nich se prostě hrozně diví co to zase jím a co to vlastně mám, a proč to jím atak. Nechci chodit na oběd na guláš, koleno, smetanové těstoviny.. Ráda si to uvařím doma a druhý den sním s chutí a vím, že to prospívá mému tělu. Ale tady v práci, kde člověk tráví nejvíce času, pořád musí poslouchat narážky na zdravé jídlo. Přitom je to má osobní věc.. Pište, ráda si přečtu Vaše příspěvky :)
Komentáře je možné psát až po přihlášení.
Milá Bejunko, možná už od doby zveřejnění příspěvku nejsi na Stobklubu aktivní, přesto mě Tvůj problém zaujal. Je tolik příhodný pro dnešní technologií postižený svět. Díky němu máme na výběr, díky němu jsme zahlceni informacemi, díky němu jsme zahlceni ideály a kritikou, díky němu jsme srovnávání a pod hledáčkem - měřítko pro srovnání si osvojujeme sami podle vlastních životních hodnot. Filosofii stranou. S odlišným jídlem na pracovišti, a je to případ snad každého pracoviště, to není jiné než s účesem, oblečením, vzděláním, původem, artikulací, schopnostmi, majetkem, okruhem přátel, zlozvyky, výškou, šířkou, stylem smíchu, bělostí zubů, vzdáleností a umístění bydliště, botami nebo kabelkou. Čímkoliv se v daném okamžiku v dané společnosti pro danou situaci odlišuješ, jsi na mušce. Je bezpečnější, lehčí, držet se davu - protože se vždy můžeš obhájit, že ostatní jsou na tom stejně. Odlišením se riskuješ, že budeš muset zodpovídat za své vybočení buď vysvětlováním, strohým odbýváním "heleď se, to jsem zkrátka já a zdraví je mi přednější - teď se v klidu najíme bez vyčerpávajících dotazů, chceš-li recept, nech mi zprávu v mailu", pokud se Tě zeptají. V horším případě budou ty žasnoucí oči "jen" neomaleně sledovat Tvoje počínaní ve vybočujícícm postavení. To je daň za sebeprosazení. To je to nejtěžší, s čím se snad všichni, kteří spadáme do kolotoče stereotypu - zklamání, malé sebedůvěry, přejídání se, kouření, alkoholu, extrémního cvičení či potlačování svých potřeb na úkor druhých - musíme utkat, abychom si udrželi životní styl, který potřebujeme ke své psychické pohodě, dlouhodobé, trvalé pohodě. Hádky, pády, nevolnosti zažíváme a budeme bez tak zažívat všichni s i bez zdravého životního stylu. Důležité je si uvědomit, který člověk je více vyrovnaný, méně se omezuje, je svobodnější a zdravější na těle i na duchu? Který má větší potenciál splnit si svá přání? Pospolitost je silná váha, snadno se v ní kritizuje vše, co stojí mimo, ale lidé v ní často opomínají sami sebe - co sami chtějí, tvrdí že to, co je kupodivu heslem společnosti, jenže vlastní postupují podle systému, které společnost stanovila, studují, to co většina, nosí, to většina, řeší to, co většina, jí to, co většina. Jenomže například to, že jsi vstoupila do Stobklubu už Tě něčím spojuje s ostatními členy zde a nejsi v tom tudíž sama. Je to jako koníček, koníčky máme téměř všichni různorodé a jsme většinou schopni si za nimi stát, tak proč ne za životním stylem? Jak často já se s nepříjemně dlouhotrvajícími pohledy setkávala a setkávám. Po takové době už vím, že jsem paranoidní a tak lidem nechávám prostor myslet si cokoliv. I oni v myšlenkách zpracovávají starosti minulé, současné a budoucí. Možná, že jen skutečně srovnávají, v duchu se vysmívají, nebo kritizují. Na to, nárok na to mají, je to jediná svoboda, kterou nám nikdo nemůže vzít. Čím víc se člověk zabývá posuzováním druhých, tím méně se zajímá o vážnější, hlubší a podstatnější problémy, krásy a záhady světa. To si občas myslívám na zastávkách, kde pátrající zraky čekajících na dopravní spoj, seskupených rázem kolem vstupních dveří a hrnoucích se dovnitř s touhou zmizet mezi opěradli křesel, nemají často možnost uniknout jinam, než právě na Tebe, coby přicházející či kolemjdoucí atrakci. Na bývalém pracovišti se spoustu mladých přísně stravujících dietářů ohrazovalo nemocemi, alergiemi, někteří rozhořčeně, patrně také z dotčenosti za dotěrné dotazy, že jsou tak zvyklí z domů. Někteří zkrátka volí časy, kdy se hromadným návalům do kuchyňky vyhnou. Někteří, jako já, se obědům raději vyhnou při hezkém počasí procházkou a zaplněním žaludku jablkem či zeleninou. U mě to je také trochu proto, že nemám ráda klevetění, krom cílené diskuze u kávy. Nerada zahálím, ale také nerada jím hlavní jídlo v krátké pauze v davu lidí s konverzací, příjde mi to moc stresující - jednoduše je to na "druhý", bližší pohled více činností najednou - neodpočineš si, ani si řádně jídlo nevychutnáš a tedy ani neuvědomíš. Nejkvalitnější výsledky jsou vždy tam, kde je člověk věci oddán naplno. Oběd je samozřejmě nedílnou součástí denního stravování. A je sdružující jíst pospolu a etik Špaček by možná kolektivní stravování považoval za jeden z morálně příkladných vrcholů. Ovšem na odlišení se není nic zlého, ani to nenabádá k pomluvám o netykavosti a vyčlenění se, pokud se tím nenecháš vyburcovat ke vzteklému odmlouvání, či tichému odcizování se. Komunikace je klíč ke svobodě - slovní obratnost není nezbytná, srandu jde udělat ze všeho: "vždycky mě zajímalo, jak se ještěřky stravují, že jsou tak pružné", "včera jsem při běhu vdechla tolik mušek, že si musím dát od těch bílkovin pauzu", "moji předci byli sběrači". Bejunko, především se v klidu najez a života si v každém okamžiku užívej - dříve či později přijdou momenty, kdy pochopíš zranitelnost a pomíjivost života, a to vzdor stereotypu, který máme na očích především díky pravidelných směnách a náplni práce. Hodně radosti ze života!!! ;-)
