asi bych se chtěla svěřit pochlubit, prostě někomu říct jak strašně moc jsem po těch našich společných dvou letech a kousku šťastná, a stále bláznivě zamilovaná...

poznali jsme se roku 2009 před Vánoci..bylo to tak romantické, znali jsme se tři týdny když padla první pusa :)

a dneska... přijeli jsme z hor, oba milujeme sport a co jde děláme spolu (florbal, brusle, běh, snowboarding..), a oba utahaní jsme si udělali oběd ( jak strašně ráda jsem, že u nás neplatí ženská u plotny, chlap venku, ne my oba odhazujeme sníh, oba vaříme a uklízíme, samosřejmě každý dle možností :D) a Tom mi povídá, Barčo pojď pustíme si Titanic, tak jsme koukali, a pak přišla scéna, a mě začali téct slzy po tváři, Tom se na mě podíval a říká: ty brečíš? a já jsem mu řekla jo, ale nedívej se na mě :D (nerada ukazuji svou slabost), on mě taaak pevně k sobě přivinul a povídá mi, vždyť je to hezký, když holka brečí u filmu, alespoň vidím jak citlivá seš.. v tu chvíli se mi chtělo brečet ještě víc, ale štěstím... 

našla jsem někoho s kým bych dokázala představit a přála prožít život, je to muž jakého jsem vždycky chtěla,  milující, věrný, sportovně založený, má rád společnost, nikdy by nedovolil aby mi někdo ublížil, cítím, jak moc pro něj znamenám, svíčky, snídaně do postele, v romantice nezná hranic :), dokáže být tak něžný a přesto má v sobě tolik vášně...

zná mě tak jako nikdo jiný, ví o všech mých chybách a přesto mě má tak rád :) nikdy mi neřekl nic o mé postavě, pro něj jsem krásná pořád... 

přála bych si být holkou, která bude měnit jeho špatné dny v lepší, holkou, která vedle něj bude moct stát po zbytek života... :)

jsem naivní? Možná, je nám ´jen´ 20, ale já vím, že i kdybychom se teď rozešli, tak nikdy těch našich společných dní nebudu litovat a nikdo mi nevezme ty krásné vzpomínky...

no nic, trošku je se rozepsala, musím jít, čeká mě společná koupel ve vaně plné pěny  :) divím se, že ho to ještě nepřešlo... tak zatím a dobrou noc :)