Četla jsem si tu v blozích a komentářích a tak nějak mi přišlo na mysl povídání o nočníčku, které jsem kdysi vyslechla a zůstalo už se mnou. A mockrát mi už pomohlo.

Dost často se mi stávalo, že jsem si něco uvědomila a chtěla jsem to změnit. Ale ouha, přestože už to hlava věděla, leckdy se to nepodařilo a hned startovala vina, proč když to už vím, proč to nedělám. Jenže vina ještě nikdy nikomu nepomohla...

Když se miminko narodí, dáme mu plínky a miminko si vesele čůrá. Až do té doby než začne brát trochu rozum a my mu vysvětlíme, že existuje nočníček a měl by chodit čůrat na nočníček. Tak tedy dobře...  ze začátku si mimi uvědomí, že se počůralo až když jsou plínky plné...  postupem času se ozve ee, ale už to teče :-)  Teprve po několika pokusech se zadaří zahlásit ee a ještě dojít na nočníček. Celá rodina jásá, ale všem je jasné, že i když se to podařilo, ještě párkrát to do kaťat půjde. A i když už bude chození na nočníček běžné, někdy se  přeci jen přihodí "nehoda". Na záchod jsme se nakonec naučili chodit všichni a ani už nad tím nepřemýšlíme.

A s jakýmkoliv učením něčeho nového nebo odnaučováním starého je to stejné. Nejdřív si uvědomíme, že už jsme to udělali, pak se nachytáme, že to děláme, a teprve časem jsme schopni zastavit se včas a své chování změnit. A než se to zautomatizuje, stejně se nám kolikrát ještě stane, že se "počůráme". Když se to stane mrněti, budete ho trestat, vinit ho? Určitě ne...  no ale sobě to děláme a ani se nad tím nepozastavíme. Takže mějme se rádi jako máme rádi ty malé prcky, odpusťme si to a zkoušejme to znova a znova...  a když se to opět stane, stačí říct, jejda, zase jsem se "počůrala" :D Člověk se tomu zasměje a hned je líp :-)