Zase se trochu topím sama v sobě. Ve čtvrtek si připomenu nejsmutnější den mého života, den kdy se ze staré paní stala smutná a osamělá stará paní a moji starší fenečku čeká operace . Je to oprace, které říkáme buď a nebo. Pokud zvládne narkozu a podaří se odstranit z jejího těla to, co jí zabíjí, bude mi ještě nějakou dobu kráčet po boku. Pokud ne, bude 22.březen pro mne na vždy dnem, kdy mne opustily dvě mně nejmilejší a milé bytosti.

Termín oprace byl tak trochu v rozhodnutí mých kolegyň z práce - jsem mezi nimi relativně nová a teprve pár měsíců. Když jsem jim dnes ráno řekla, že moje fenečka potřebuje odoperovat co nejdřív ani jedna nezaváhala a obě řekly: Zařiď si co je potřeba a my uděláme tady co budeš potřebovat. Dnes se z mých kolegyň staly ne jen kamarádky ale přítelkyně. A jedna z nich vyslovila ono první slovo: Musíme si pomáhat a ta druhá dodala: musíme jedna druhou chránit A to pohladilo po duši. A tak znovu říkám: POMÁHEJME SI

Děkuju všem, kdo nám drželi palce. Daru jsem si z veteriny přivezla, uložila jí na pelíšek a zítra ráno budeme moudřejší. Zatím se jí chce spát a Betynka nechce pochopit, co to má její vůdkyně za divný kožíšek. O moje skřítečky ve školce se zítra postarají kamarádky a když jsem jim psala, byly rády že zítra nepřijdu. Pro ně to byl vzkaz: Dara žije a když přečkáme noc, budou její šance den po dni lepší