Je krásný letní den a moje autíčko míří z Prahy do Světlé nad Sázavou. Na sedadle spolujezdce mám zuřivou reportérku  Macatici a jedeme na schůzku s Vysočinou, tedy s dámami Filipovými a Coumbou. Z ledče do Světlé cesty nevedou - objížďka není značená a trochu tlačí čas ale kompas v hlavě osamělého poutníka vede autíčko správným směrem a před nádražím vdíme tři stejně natěšené lidičky jako jsme my dvě. Po předchozích zkušenostech se mi to jeví jako poznávací znamení lidiček ze STOBu: Úsměv, radost, vnitřní světlo ...Představit se musíme a pak už hurá do vláčku. V parnémmlétě sice topí ale brzy ho opouštíme vydáváme se, proti mému očekávání relativně málo zalidněnou cestou proti proudu Sázavy. Je co fotit, o čem si povídat, co vnímat. Užívat si milé společnosti, letního slunce a větru a naslouchat Sázavě....Vláček ve Smrčné do Světlé necháváme ujet, jen mu mávneme na pozdrav a po vlastní ose pokračujeme. Dá se ještě o mnohém povyprávět a mnohé vidět. Končíme u zámku na ledové kávě, doušku vody na osvěžení a malousladkou tečkou. Zámek, který byl v plánu jsme nestihly, povinnsti volají do Prahy ale letmý průzkum okolí zámku dává Světlé ještě jednou zelenou a snad vyjde třetí pokus. Lidičky ze STOBu, díky za krásný den. STOBí šlápoty zase půjdou po cestách naší zemičky i po cestách přátelství ....