I když jsem to původně neměla v plánu, přeci jenom mi to nedá a píšu... Reportáž napíše Macatice a všichni se na ní těšíme. Bude to Praha jejíma očima. U mne je to spíš o pocitech.

Co bylo krásné: Vezmu to popořadě:

Už to, že se díky vám všem toto setkání uskutečnilo, to, že jsem se zamyslela nad tím, jak něco, co mám ráda předvést svýma očima lidem, kteří byli připraveni vnímat. Ten čas těšení a příprav - něco jako vánoce a pak celý krásný sobotní den. Už srazík u Potrefené husy na Hlavním nádraží. Sešli se lidé, kteří ve směs ujeli pár set a nebo pár desítek kilometrů aby se potkali. A myslím, že i kdyby sraz neprovázelo vlídné počasí, stejně by byl ten den prozářený kouzlem přátelství. A tohle kouzlo jsem cítila celý den. Na procházce centrem, ve skleníku Fata Morgana, va vyhlídce u sv. Kláry, při krátkém posezení u kávy, u Vltavy při čekání na přívoz, cestou ve Stromovce, všude to byly kroky lidí, kteří chtějí být spolu. A když přišlel čas loučení, bylo mi hodně smutno. Ale řekly jsme si na viděnou a budeme se těšit na další stekání. Každý krok zanechá dvě šlápoty a na šlápotách není nikdo sám a to je krásné. A mně napadla Praha vznešená. Břevnovský klášter, Loreta a potom nikoliv Hrad ale podhradí. Znám krásnou cestu po Novém Světě, kterou nezná úplně každý. Je tam hdně domovních znamení a krásných zákoutí středověkého města. Ale budu se řídit filozofií anglických parků . Máme za sebou Prahu radostnou a teď je čas krajinu přírodní. Teprve potom dojde na krajinu vznešenou.

Tu Prahu radostnou jsme si našly samy. Byl to Váš námět. Těh, které jí prošly i těh, které to zajímalo a to ostaní najdeme taky. A jako na všech předchozích setkáních. Našly jsme se na STOBu a sešly jsme se. A bylo to setkání, za kterým stojí za to jít. Všem moc děkuju za krásné chvíle, které jsme spolu prožily