Po Stvořidlech s kamarádkami ze STOBu jsem na pár dní vyrazila do Krušných hor a jeden velmi příjemný den jsem strávila v Duchcově. Od Duchcovské mariny jsem nahlédla do povrchového dolu a to mne nalákalo na Uhelné safari. Poučena pracovnicí IC Most jsem 1. srpna před šestou usedla ke stránkám Uhelného safari a v šest hodin už jsem mačkala tlačítka rezervace. Než jsem stačila rezervovat místa pro sebe a Nevzdávat se, bylo září - lom ČSA beznadějně plné a to jen povzbudilo mojí zvědavost. Dnes tedy nadešel den D, s přáteli jsme se sešli před sídlem společnosti a v zasedací místnosti jsme  začali vstřebávat první informace. Mezi tím pro nás přistavili mercedes, pravda, poněkud zvláštní vstup, řidič měl monterky a pracovní obuv a ani interiér nepřipomínal limuzíny této značky. A jelo se. První zastávka našeho vozítka byla v mosteckém hipodromu. Následoval zajímavý výklad o tom, jak lidské ruce měnily krajinu v těžební jámu, měnily tok řeky Bíliny, cesty, mosty zbavily zemi jejího bohatství a vytvořily krajinu novou, pro moderního člověka. No a pak se jelo dál, na VIP vyhlídku na lom ČSA. Lom byl zdánlivě klidý a byl obrovský. Stoje se tam ztrácely a lidé nebyli vidět vůbec. A ta černá země dole ...zajímavý výklad pokračoval a to dole dostávalo řád a smysl. Znovu jsme nastoupili do naší limuzíny a ta s námi zamířila dolů. A to co z výšky vypadalo jako model krajiny dostalo reálný rozměr. Kolosy kolem 60 metrů doslova krájely těnu před sebou. A ta skála, to bylo uhlí. A tyhle stroje dinsauřích rozměrů , to bylo to, co řízeno mozkem a rukama člověka přetvářelo zdejší krajinu. Viděli jsme i postup rekultivace - odtěžená hmota mění tvář Severočeské hnědouhelné pánve ale ruce, které jí poškozují dovedou zahladit jizvy, které krajině způsobily a měsíční krajině vracejí život. Živiot se vším všudy a Most není Vernovo Ocelové město ale jiné a živé moderní město lidí pod Krušnými horami. Do krajiny se vrací voda v podobě čistých řek a nových jezer, cesty a stezky, lesy a remízky, vinice. A já nemám o tuto krajinu strach. Je jiná než jak si jí pamatuji z doby před 40 lety. Je to živá krajina a má své kouzlo. A připomínkou umu lidských rukou je i kostel Panny Marie, který musel ustoupit těžbě a ustoupil po havířsku. Po kolejích, poháněných hydraulikou na nové místo a k novému životu. Sem se nevejde 5 hodin putování důlní limuzínou a výklad zapáleného a zasvěceného průvodce. U jednoho z těžebních kolosů jsem zvedla pár kousků uhlí a dala je do kapsy. A říkám hornické Zdař bůch krajino kolem Mostu, zdař bůch liské ruce, které zde nejen berete ale i vracíte. Do uhelného prachu ze STOBích šlápot otiskli své podrážky Nevzdávat se, Buchtík, jejich dcerka Týnka a moje kamarádka Jana. Jen na povídání nebylo mc času. Ale dopovídáme to cestou na Devět skal. Pro dnešek nás spojil hlavně společný zážitek. Díky přátelé