Název blogu je tak trochu zavádějící. Kdo si představuje gratulanty, oslavence, dary a květiny, bude zklamán. Kdo mne zná, tuší, že budeme slavit něco jiného.

V domluvenou dobu a na domluveném místě jsem nasedla do autíčka mých přátel Jany a Pavla a vyrazili jsme . Všem třem bylo jasné, že směr výletu s překvapením dlouho tajný nebude. Naši krásnou zemičku už nějakou tu sobotu a neděli svým autáčkem křižuju a tak mi ještě v Praze bylo jasné, že cílem jsou Krušné hory. První cíl byla Lesná, jedno z vrcholových parkovišť, odkud je krásně vidět do Čech i do Němec a panoráma východní části Krušných hor je jako na dlani. Zlákal nás domek označený jako muzeum a tak jsme se zdvořile vkrádali za jeho kouzlem. Horský větřík pootevřel dveře a dům sám nás zval dál. Prošli jsme si ho a s ním jsem se vrátila více než padesát let zpět, do doby, kdy vystavené exponáty běžně sloužily lidem v každodenním životě. Pokračovali jsme toulkou po Hoře sv. Kateřiny a vzpomínali na doby, kdy se tudy jezdilo na nákupy do NDR a většina účastníků podnikových zájezdů nevnímala krásu okolí, protože se obávala, jak a co převezou přez hranici. My jsme ale okolní lesy vnímali a dali se pozvat dál. Vůně podzimního lesa, klid, to se ani v čase nemění. Rozhledna Růžový vrch, nedaleké muzeum hraček a krásné fotografie v Nové vsi a v recepci upovídaná dáma -místní patriotka, která na Pražáky pohlížela poněkud nedůvěřivě ale jen do té doby, než jsme si spolu začaly povídat o tom, čím mne okouzlily pávě Krušné hory. V horním Jiřetíně jsme se stavili na kávu a pak už byl čas návratu. A kdo blyl oslavenec? Krásný podzimní den, naše země, kde jsme doma a přátelství. Pozvedám sklenku čisté vody a říkám: Na zdraví!