Dnes jsem se vrátila ke svým starým blogům, kdy jsem po smrti manžela, maminky a hlavně po smrti syna hledala cestu od mrtvých k živým. Kdo hledá, najde !

Teprve letos se moje blogy změnily. A za ten rok jsem se změnila i já. Našla jsem znovu cestu k životu.

Do letošního roku jsem vkráčela coby Pra se (pracující senior) který setřepal tíhu šéfovské židle a vyměnil jí za více manuální práci pro svoje maličké v kolektivu bezva ženských ( a kdo tohle může o čistě ženské partě napsat?).

Na cesty jsem letos sice vyrazila coby osamělý potník ale díky jedné svělé květince, která mi v předjaří vykvetla na sedadle spolujezdce a další skvělé holce do nepohody se z osamělého poutníka stal postupem roku poutník více než kolektivní. A co víc. Kromě praktikujících souputníků jsou i souputníci fandící. Nikdy a to ani v létech šťastných minulých jsem nevřila, že bych byla takové věci schoná. Vyrážet na schůzky čas od času na slepo se srdcem na dlani (a domácím chlebem v batohu) s jedinou myšlenkou. Užívat si krásné chvíle s přáteli.

A i když čas od času jedu sama, cítím blízko svých cest lidi, u kterých se můžu zastavit jen tak, na Ahoj a kus řeči.

Letos za mnou zůstalo i pár kil ale tomu předchozímu se ta kila fakt nevyrovnají.

Ano. stále zůstává to smutné a není den, kdy bych si nevzpoměla, kdy by neukápla slza. (Nikdy bych nevěřila, že je možné čtyři roky brečet).  Výsledkem je v batůžku červená kartička kardiaka. Smrt syna mne připravila i o babičkovské radosti. Vnouček žije daleko a jeho maminka má nový život - díky osudu- ale já jí do toho života moc nezapadám.

Ale po téměř čtyřech letech vítězí život nad smrtí. Nevím na jak dlouho, to neví nikdo z nás. Ale závěr: Roku 2018, děkuju ti. Byl jsi v mém životě dobrým, zajímavým rokem a pokud Tvůj nástupce bude stejný, mám se na co těšit.

12.1.2019 poutník vyráží na první letošní cestu. Je to symbolicky cesta Betémská, cesta za hvězdou a já se těším na setkání se svými přáteli.