Včerejší den byl ve znamení vwlmi časného vstávání. Čekalo pět šlápot a město, kde žije Sifaka Hanka. A po velmi dlouhé době cesta vlakem. A už první fáze velké´ho ostravského putování byla velkým překvapením.

Spoj Regiojet byl více než příjemným místem. Moje zkušenost s rozklepanými vagony s toaletami kam bylo lépe nechodit se evidentně ukázaly být velmi starého data a balenou vodu a občerstvení za mé vlakové éry taky neservírovali a Stáňa s Jiřinkou jsou skvělé kamrádky, se kterými je pořád co povídat a tak i JIřinka nechala svého compa v batohu. A než jsem se nadály, byly jsme v Olomouci, kde naše řady posílily Jana a Zlatka.. Už dlouho před tím paní jedoucí s námi z Prahy pochopila o čem to je, když se potká parta kamarádek a myslím si, že se bavila s námi. Hanka si pro nás pro jistotu potkala už na nástupišti. Do náruče se jí nadšeně vrhlo zvíře, které jsme jí přivezly a ani jedna z nás nezůstala ve vítacím nadšení pozadu. No a pak už nás čekalo Ocelové srdce republiky - hornická Ostrava.  Krátká cesta tramvají proběhla beze ztrát na skupině a pak už jsme vyrazily po vlastní stopě. Hanka nás cestou upozorňovala na vše, co má na svém městě ráda a bylo toho hodně. Zajímavé sochy Věry Špinarové, Leoše Janáčka , Karla Kryla z let blízkých i Mariánský sloup z let dávno minulých, krásné secesní i klasicisní domy, spousta zeleně i mnoho kostelů a parkových ploch, které Jiřinka zachycovala svým foťáčkem. Mne zaujaly kostely dva.

Kristtův kostel z červených cihel a kouzelná Katedrála Božského spasitele. Přez obecně známé výstaviště Černá louka jsme mířily na Slezsko oravský hrad, kde jsme se stali alespoň na pár chvil účastníky Dne policie.

A pak už nás čekal výstup na místo, které mne ale opravdu hodně lákalo - na haldu Ema. A výstup i cílové místo stálo opravdu za to. Krásný výhled a zajímavá lokalita - zážitek nečekaně krásný. Po lehkém občerstvení jsme pokračovaly dál. Přiznám se, že po dešti bych dolů jít nechtěla ale takhle nás halada, kde zem byla teplá jejím vnitřním žárem propouštěla vlídně. Vilovou čtvrtí a po nábřeží Ostravoce, která mšstu přináší pozdravy nedalekých Beskyd jsme mířly za obvykou kávovou tečkou u Novoměstské radnice. Tady se naše cesty pomalu rozcházely. Jana se Zlatkou mířily na Pendolino, mne a Stáňu čekal Regiojet na cestu do Prahy a Jiřinka zůstávala u Hanky v Ostravě. I taková jsou STOBí přátelství.

Se Stáňou jsme se opět zabydlely na pár hodin v Regiojetu a píjemně unavené jsme si promítaly zážitky z pomalu končícího dne.

A moje postřehy z Ostravy?

Ostravo, nejsi ani ocelové ani černé město zdusené kouřem hutí a prachem uhlí. Jsi  zelená barvou naděje a Tvoje srdce je teplé jako Halda Ema. Žijí v Tobě přátelští a vstřícní lidé počínaje skvělou Hankou ( ale to nás nepřekvapilo), pánem, který bránil paní Věru Špinarovou, dívkou na Haldě Ema, která čekala až posvačíme a pak nás ochotně fotografovala a dvojicí, která nám ochotně "půjčila " svého amstafa k zapózování a, slečnám na westernových koních, které nechaly květinky vyfotit se svými miláčky i příjemné obsluze v hospůdve u radnice.

Téma letošních ŠLÁPOT - kde jsem doma a kde to mám ráda vymyslela právě Hanka Sifaka a pozvala nás k sobě domů. Přijely jse, jak to bývá na šlápotách zvykem, se srdcem na dlani a stejné nám bylo i nabídnuto a my vděčně přijali. Hani, díky za skvělý den, v krásném městě, kterým jsi nás provázela srdcem,Jiřinko, díky za zorganizování cesty a těším se na reprtáž, Stáňo zdravím v Tobě skvělou kamarádku, se kterou si mám co říci právě tak jako s Janou, která si udělala čas na malou cestu těsně před dovolenou a se Zlatkou, která své vlčky opustila aby mohla být s námi právě tak jako já jsem nechala doma svou Bet.

KOuzlo společných setkání je mocné a já jsem ráda, že je