Ti a ty, co přijali Evinu výzvu a obcházejí naší republiku mají právě tak jako já za sebou (téměř)  dva měsíce cesty. Já jsem před chvílí pročítala svoji tabulku - ušlou cestu mapuju po týdnu - a zjistila jsem, že to u mne není o kilometrech ale hlavně o vzpomínkách. Vždyť milníky cesty znám a místa, kudy procházím se vynořují ze vzpomínek mých téměř 65 let života.

Tady jsem byla s rodiči (a hlavně s tátou, který zasel semínko lásky k této zemi) - tento týden to byly Krkonoše a silným zážitkem byl výstup na Sněžku tak, abychom od tamtud viděli východ slunce. Šla jsem jako "náctiletá" s tátou nočním Obřím dolem z podnikové chaty POD STUDNIČNOU a na Sněžce jsme museli chvíli čekat než se slunce ukázalo. Pod námi byly Krkonoše a přede mnou celý život.

Do Lužických hor a na Děčínsko jsem jezdila se skupinou dětí z Prahy, které jsem vedla v zájmovém kroužku a později i na táborech a Labské pískovce byly rájem našich bojových her. Tady jsem to byla já, kdo učil tuhle zem milovat svého syna, který se k mému neštěstí vrátil před pěti lety z ciziny aby zde našel místo posledního odpočinku.

Osud mi nedopřál abych stejné lásce učila jeho syna.

S manželem jsme jezdili hodně na Moravu a do Tater ale i k Dyji a na Šumavu ale na Broumovsku jsem s psími tlapkami léčila několik let po sobě duši po jeho a maminčině smrti.

A tak bych mohla dlouho pokračovat a možná i pro to vznikly Šlápoty. A takové je moje putování po naší krásné a milované zemi, která byla mou kolébkou jak praví Máchův Máj. A lemují je kamínky vzpomínek. A jak to v žití chodívá, jsou to krásné vzpomínky. Evi díky za ta zastavení a za tu cestu.