Dnes ráno mne zlákalo počasí na procházku do hostivařského lesoparku. Vzala jsem Bet, nezbytné vodítko a roušku a vyrazily jsme. Samy, jen jedna pro druhou. Prošly jsme civilizací a přijaly otevřenou náruč lesního příšeří. Šly jsme spolu stezkami a cstičkami, které obě důvěrně známe a já jsem cítila, jak se mezi námi odehrává rozhovor beze slov. Věnovala jsem se svým myšlenkám a Bet svým pachům ale byly jsme dokonale spolu. Ona byla na volno ale každou chvíli se na mne otočila a její oči se na každém rozcestí ptaly kudy? A stačilo očima ukázat směr a po chvíli opět vědoucí psí oči:nejdu moc rychle? Stačíš? nechceš se vydýchat? Když jsem se zastavila, ona okamžitě přiběhla a její vlhký nos se dotkl mé ruky. Jsem tady. Nikam nepoběžím i když bych mohla. Ale moje místo je u Tebe. Po Tvém boku a Tvoje místo je u mne. Tvá ruka na mé hlavě, na mém kožíšku. 

Svižnou chůzí jsme ušly 7 km a pak jsme to otočily zpět k domovu. Ale ten dialog probíhal po celou dobu procházky. Neverbální propojení člověka a psího kamaráda, propojení naprosto dobrovolné. Ani jedna jsme nebyly ve střehu. Ona nereagovala na psy, prostě o ně nestála. A já jsem věděla, že tahle psí holka je prostě moje. Jsme propojeny nečím, co skončí až tehdy, kdy jednu nebo druhou povolá nebytí.