V pátek jsem s kamarádkou Janou zamířila na poněkud opožděné posezení u kávy a u zmrzliny. Oáza U krtka je místem, kde mají skvělou zmrzku na pozadí japonská zahrada, prostě koutek, který duši pohladí. 

Sedíme, povídáme a na jdnou se někde vedle ozvalo ono předeslané: Břeťo, zlobíš. A nepopichuj pořát Betynu. Nenápadně jsem se rozhlédla. Jméno Břeťa je součástí mého života, o Betynce ani nemluvě. A Břeťa měl být podle mých informací někde v Pyšelích. Kolem nás pobíhal tak čtyř, pětiletý chlapeček a o nějakou tu chvilku madší holčička. Rodinka si přišla na suprovou zmrzlinu a děti se bavily po svém.

Chvíli po tom, co jsem si je přiřadila ke jménům mi na stole přistál míč...Maminka se omlouvala a chlapeček se zatvářil provinile a čekal jak zareaguju. Klukovinu jsem odbyla smíchem a slovy, že jsem zvyklá na to, že i mne Břeťa občas "zlobí" a Betynku pošťuchuje.

A napadlo mne, že pokud z toho kloučka vyroste muž stejný jako jeho o pár desítek let starší jmenovec, bude s ním nějaká Betynka žít život, při kterém nebude mít sice nouzi o nějaké to pošťuchování ale bude mít vedle sebe kluka, který neuhne před problémy a bez zbytečných slov podá pomocnou ruku a nabídne povzbuzující slovo. A dá si dobrý pozor aby jenom škádlil ale neubližoval.  Tak Břeťo. nezlobíš a jsem ráda, že jsem tě poznala.