Včerejší, v pravdě horký letní den byl pro 16 statečných dnem výstupu na zdánlivě neškodný kopec, který s trohou nadsázky nese jméno hora a jako buřinka kyne poutníkům z Polabské nížiny.

Sraz až do samého začátku akce utajeného počtu účastníků byl ve Ctiněvsi, kam nás nakonec dorazilo 16. Pravda. Na místě se k nám přidalo zvídavé kotě. Hostitelka Stáňa nás vítala perfektní organizací, vlídnými slovy a typickou slovanskou pophstinností, nic méně řidičům zavelela odjez do nedalekých Krabčic a pěším do nedalekého altánku, kde čekali na řidiče. Kotě nás doprovodilo,vyslechlo spolu s námi povídání Stáni a pak se někam ztratilo.A šlo se na věc. Tedy na Říp. Počátek cesty by neznalému signalizoval, že to nebude tak zlé ale zdání klame a ve druhé třetině cesty už někteří z nás tvrdili kopce nebrat a někteří z nás jen tiše lapali po dechu. Nevzdal to ale nikdo, reportérky fotily a o společné foto jsme požádali jednoho z davu turistů, kteří s kopcem zvaným hora bojoval spolu s námi.

Občersveni jsme vyrazili do Krabčic, kam řidiči aut dopravily své motorizované kočáry.. Cestou jako obvykle šel každý chvilku s každým a pusy nám jely o sto šest. Koroavirová pauza byla na Šlápoty dlouhá. V Krabčicích nám na rozloučenou pokynul Praotec Čech a Stáňa nám reprodukovala jeho myšlenky. Ti blbí zůstanou tady, ti chytří jdou dál. My jsme popošlápotili do Roudnice do cukrárny, kterou jsme jako obvykle zvládli obsadit.

Milá Stáňo, Říp v Tvém podání a se Šlápotami byl skvělý. Souhlasím s Tebou ve všem, co jsi nám říkala jen s jednou věcí, se neztotožním. O svém kraji jsi vyprávěla s láskou člověka, který je zde doma a já jsem dnes pod Říp vyrazila znovu, přinést na svůj stůl dary naší krásné země, která voní jahodami, bramborami, čerstvou zeleninou a láskou lidí k rodné hroudě. A Říp, ta buřinka v Polabí je jako tato zem. Drsný a vytrvalý ale štědrý a laskavý. Díky Stáňo, Pavle, Týnko za ten výlet, díky pratáto Čechu za tu krásnou zem.