Humor je kořením života a v dnešní nelehké době je toto koření více méně otázkou přežití a tak opět píšu dvě krátké scénky z dnešního dne.

Pošťák a rozhádaní sousedé

Dnes mi přiišel balíček a protože jsem přeci jenom více doma, doručovlao se. Příjemný hlas poštovského panáčka mi ohlásil, že zaparkoval před domem a mám si jít pro balíček. seběhla jsem před dům a ze sousedního vchodu vyrazli stejným směrem manžel kamarádky Lucky Petr .Pošťák se obrátl na něj, dal mu balíček a na jeho dotaz ohledně placení odpověděl, že nic neplatí. Po mně chtěl pochopitelně peníze za dobírku .

Nevím, co mne to napadlo ale zvýšeným hlasem jsem se do Petra pustila: no jak to? Vy nic neplatíte . takovej mladej kluk a po mně, bábě staré chtějí takové peníze, no to je nějaká spravedlnost .. a Petr kontroval. Bába jedna, peníze má v matraci a dělá tady cirkus. to snad abych zaplatil za vás či co ... Chudák pošťák se vložil do debaty: Ale paní, ten pán za nic nemůže, on má zaplaceno a já od vás ty peníze chtít musím ... Aniž bychom na něj reagovali, začali jsme se smát a z hádky byl obratem ruky přátelský rozhovor v duchu : Jak se máš, pracuješ z domova, co Lucka ...

Petr se otočil na pošťáka se slovy no ono je taky potřeba si čas od času zanadávat.Pošťák pochopil, začal se smát s námi, Já jsem mezi tím zaplatila, koukla jsem na odesilatele a s úsměvem jsem dala balíček Petrovi se slovy: No vidíš. ten balíček stejně zaplatíš. (byl v něm mobil pro jeho dceru Adélku, který si Lucka nechal poslat ke mně)

10 minut bezdomovcem

Možná to měl být trest za legraci, kterou jsme si udělali z pošťáka .Odpoledne jsem šla venčit Olu, měli jsme v plánu jet stopovat. Snad každý pejskař má ke svému miláčkovi oblečení, kterému se říká psí a zejména v počasí, které teď panuje, po každém venčení nepere a hrdě nosí na oblečení stopy psích tlapek a společných her a já nejsem vyjímkou. ola se vyvenčila a já, protože mám své psy ráda a tak po nich uklízím jsem provedla příslušný úkon a šla jsem sáček vyhodit do kontejneru. Olina ale zahlédla  něco, co ji zaujalo, škubla sebou a do kontejneru putovaly i kliče od bytu...

Nezbylo nic jiného, než se je pokusit zachránit. Mít ruce jako gobon, nebyl by to problém ale mně chybělo tak 15 čísel. Chvilku jsem se snažila a moc jsem si nevšímala okolí. A pak jsem zaslechla rozhovor na chodníku :

Babí, co je to za paní, co se hrabe v popelnici?

Asi nějaká bezdomovkyně . 

A co tam hledá? 

Asi něco k jídlu

A nepomůžeme jí?

ne pojď pryč. Ještě bys od ní chytla nějakou ošklivou nemoc...

Já jsem vzdala pokus dosáhnout na klíče rukou, k velkému údivu babičky jsem odemkla svoje auto, vzala jsem z něj cedulku, kterou používáme na označení začátku stopy a s její pomocí jsem vylovila klíče od bytu. Olina na mně vesele štěkla ze svého domečku v autě a já jsem zaslechla od dvojice na chodníku:

Babí ale ta paní je taky asi babí a má auto a v něm pejska .....Nevím, jak babička s holčičkou vyřešily problém bezdomovců. Já jsem naložila ještě Betynu a odjely jsme po svém ....