Sedmičková rekapitulace

Můj pohyb
Chůze:	0 km
Kolo:	0 km
Cvičení:	0 h 0 min

Všichni uživatelé
Chůze:	95079.98 km
Kolo:	51412.41 km
Cvičení:	4327 h 47 min

Když jsem byla mladší, dívala jsem se na obézní lidi a přemítala o tom, jak to mohli nechat zajít tak daleko. Přece museli vidět a cítit, že to není v pořádku. Přece pro ně nemohlo být tak těžké něco se sebou udělat... Když jsem se pak do toho stadia dostala já, došlo mi, že jsem to celou dobu viděla značně zjednodušeně. Lhostejnost k vlastnímu tělu sice neomlouvá nic, ale právě za tou lhostejností stojí různé příběhy, které ji aspoň částečně ospravedlňují.

Můj příběh je asi takový: Nikdy, ani jako dítě, jsem nebyla vysloveně štíhlá. Jedla jsem dost a milovala jsem sladkosti, ale protože jsem byla docela aktivní prcek, bez problémů jsem to vyběhala. Pubertu jsem přežila s mírnou nadváhou, která ale mému typu postavy (klasické přesýpací hodiny - velká prsa, útlý pas a široké boky) nijak zvlášť neuškodila.

V maturitním ročníku jsem spadla ze schodů a odnesla to bederní páteř. Nebyl to naštěstí moc vážný úraz, ale každý pohyb mě pekelně bolel a dodnes je možné mi nahmatat vybočený obratel. Stravu jsem si tehdy nehlídala a pohyb byl nemožný, takže jsem samozřejmě začala kynout.

Pak jsem nastoupila na vysokou školu. V prváku jsem neměla moc velký rozpočet, a tak jsem se naučila vařit levná, ale zároveň dobrá jídla. Měla jsem dobře zorganizovaný čas, jedla jsem relativně pravidelně a i když jsem bydela od školy docela daleko, chodívala jsem většinou pěšky. Bez větší námahy jsem se zase dostávala do formy.

Zlom nastal ve druháku. Finanční situace mojí rodiny byla čím dál horší a mně se pořád nedařilo najít brigádu, takže jsem na škole přežívala skoro bez peněz. Z domu jsem si vozila levná, hodně sytá jídla, téměř jsem nevařila a místo snídaně jsem jen pila kafe.

Na konci letního semestru, přímo ve zkouškovém období, jsem opět spadla ze schodů. Ano, už podruhé. Zní to směšně, ale opravdu vlastníme to nejnemožnější schodiště, s jakým jsem se kdy setkala. Stačí, aby člověk spěchal a nedával si pozor - a bum. Tentokrát jsem skončila s otřesem mozku a poraněnou krční páteří. Opět nešlo o moc vážné zranění, ale krk mě bolí dodnes a asi jen tak bolet nepřestane.

Úraz mě na nějakou dobu vyřadil z provozu. Zkouškové období jsem strávila v nemocnici, a i když jsem měla možnost zkoušky dohnat později, rozhodla jsem se tak neučinit a ze školy odejít. Toho rozhodnutí jsem dosud ani na vteřinu nelitovala. Z ramen mi tehdy spadla ohromná tíha. Přežít sama v cizím městě s několika drobnými v kapse, v neustálém strachu, že mě překvapí nečekané výdaje, bylo vysilující.

Našla jsem si práci jako hotelová recepční. Každý měsíc mám jistou výplatu, a ten pocit stojí za to. Stravu jsem si stále nijak nehlídala, takže jsem při sedavém zaměstnání stále přibývala na váze. Tak to šlo až do minulého roku.

V březnu roku 2016, když se mi hmotnost vyšplhala až na 96 kg, bylo nezbytně nutné se rozhodnout, co se sebou provedu. Protože jsem na tom nebyla psychicky nejlíp, vypadalo to, že budu dál jen apaticky sledovat, jak se z mého těla pomalu stává ošklivá, neforemná, nepoužitelná věc.

Naštěstí mě z toho vytáhlo ochotnické divadlo. Podařilo se mi napsat scénář na pseudopohádku a mí tehdejší spoludivadelníci souhlasili, že hru nacvičíme. Divadlo mi vlilo do žil novou energii a hlavně mě naplnilo pocitem, že jsem k něčemu dobrá - pocit, který jsem neměla už pořádně dlouho.

V té době jsem objevila stránky STOBu a začala si zapisovat, co během dne sním. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, jak nízký příjem ve skutečnosti mám! Nebyla to žravost, co mě tak nehezky zaoblilo, ale nepravidelná, neplnohodnotná a nedostatečná strava. První měsíce jsem si jen zvykala na to, jak moc toho musím najednou sníst. Až potom jsem si začala s jídelníčkem hrát, zkoušet do té doby neznámé potraviny a nové recepty. Dokázala jsem do svého života propašovat i nějaký ten pohyb, i když ho stále nemám tolik, kolik by bylo třeba. Jsem holt pořád spíš knihomol, ne sportovec.

A jaký je výsledek? Nejlepších výsledků jsem dosáhla během prvních pár měsíců - od března do července jsem zhubla deset kilo. Do konce roku jsem pak jídelníček nezapisovala, abych zjistila, jestli si sama dokážu hmotnost udržet. Na začátku března jsem na STOBu začala další cyklus a dnes ráno mi váha konečně ukázala číslo, které začíná pěknou sedmičkou, a ne kulatou osmičkou.

Nejsem ještě zdaleka u cíle, a dokonce ani nevím, jaký cíl je pro mě ten pravý. Zatím vím, že bych se chtěla do léta propracovat k sedmdesáti kilogramům. Nechci se ale jen dívat, jak hezky mi mizí tuky, mám v plánu dát taky pořádně zabrat svalům. To, jak moje tělo vypadá teď, mě motivuje k další práci.

Ale už teď si připadám zdravá, krásná a spokojená sama se sebou. A mám hroznou chuť ponořit hlavu pod vodu a zaječet si radostí.

Naši partneři