Minulý týden jsem psala, že vyřizuju otcův pohřeb. Někteří z vás byli natolik milí, že pod mým blogem zanechali komentář. Chci vám moc poděkovat za podporu, byla opravdu potřeba. 

Obřad proběhl včera. Byl civilní a relativně krátký, takže jsme to s rodinou ustáli. Sice nás ještě čekají starosti s dědickým řízením a prodejem domu, to nejhorší ze mě ale po pohřbu opadlo. Bylo to důstojné rozloučení, je načase jít dál. 

Po týdnu, během kterého jsem neměla na jídlo ani pomyšlení a občas jsem něco zdlábla jen z nutnosti, jsem se na karu plánovala opravdu najíst. Stažený žaludek ale dokázal pojmout jen pár brambor a okurkový salát. Ostatního jídla, které jsme měli nachystané - řízků, škvarkových pagáčků ani frgálů jsem se ani nedotkla. Předsevzetí najíst se jsem tedy nedodržela, zato jsem pila. Pilo se hodně. Jsme přece jenom na Valašsku - tady je slivovica lékem na vše, od bolavého zubu až po zlomené srdce. 

Dnes ráno jsem ale vstala svěží, střízlivá a rozhodnutá jít dál. Nepřemýšlet o ztraceném čase a promarněných příležitostech, ale myslet na život, z něhož mám velkou část ještě před sebou. A nejen na něj myslet, hlavně ho i žít. 

Na karu se jedné příbuzné podařilo mě vyfotit, i když se momentkám obvykle vyhýbám. Jsem ale ráda, že tahle fotka vznikla. Když se na sebe dívám do zrcadla, připadám si hrozně... no, velká. Ale najednou vidím, že vlastně, sakra, vůbec nevypadám špatně. Proto tuhle unikátní fotku přidávám, ať víte, koho jste svými komentáři vlastně podpořili. A ještě jednou děkuju.