Ale co teď? Z ostatních jsem si už vybrat nedokázala. Většinou je hlavním problémem to, že se v takových situacích ocitám poměrně málo, řekněme jednou týdně (např. "zvládám situace, které mě vybízejí k jídlu navíc"), takže co v takovém případě s těmi ostatními dny? Ovládnout se jednou za čas není takový problém, jako něčemu čelit denně. Nebo je to něco, co mi nedělá problém, např. "umím asertivně odmítnout jídlo" (jídlo "navíc" mi někdo nabízí jen málokdy a nedělá mi problém odmítnout, případně pokud o takové situaci vím předem, např. narozeninová oslava, tak si ten den nějaké jouly vyšetřím, abych si ten zákusek mohla dát) nebo "zvládám chuť na sladkosti" (jakmile začnu jíst pravidelně a slušně, tak chutě z velké části vymizí, alespoň na nějakou dobu, takže není problém zvládat něco, co nemám).

Já bych tak nejspíš uživila psychokoučink s názvem "každý den se budu hýbat alespoň půl hodiny, i když se mi nechce" (přičemž běžnou chůzi odněkud někam bych tam nepočítala). Zatím se tedy asi obejdu bez dalšího psychokoučinku.

Když jsem si ty psychokoučinky pročítala, zamyslela jsem se nad těmihle dvěma:

"Zvládám myšlenky, že  jsem z důvodu nadváhy neatraktivní"

Docela mě děsí představa, že bych takovýhle psychokoučink potřebovala. Nevím, jestli je to dobře (že se tím nedeptám), nebo špatně (že mě to třeba k hubnutí nenakoplo už v mládí), ale takovými myšlenkami jsem se nikdy moc nezabývala, přestože má velmi přescentová váha si o to vyloženě říká. Jasně, někdy mě napadne, že vypadám děsně (většinou když se pokouším sehnat něco na sebe), ale zpravidla to hodím za hlavu s tím, že nemá cenu se tím rozčilovat a že mám jiné úžasné přednosti:-)). Vážně bych se nechtěla ocitnout ve stavu, kdy bych takovými negativními myšlenkami nechala ovládat.

"Nevyhýbám se situacím kvůli nadbytečným kilogramům"

Tak tohle jsem taky nikdy plně nepochopila, zvláště pokud se tak chovaly mé mnohem štíhlejší kamarádky. Hlavně jedna, s tou jsme společně chodily plavat a hrát squash. Pořád řešila, že na ni bude někdo koukat a hodnotit ji, zatímco já říkala: "Nebuď pitomá, lidi chodí na kryťák plavat, ne čumět po ostatních", "Tak ať se dívají, no, co na tobě asi tak uvidí?" nebo "Proč by čučeli na tebe, když jsi tu s mým metrákem živé váhy?" Ale jí to pořád nedalo a zabývala se tím. Přitom to byl takový ten typ holky "krev a mlíko", docela vysoká a ne úplná křehotinka, ale zase ne tlustá a o muže nikdy neměla nouzi . Já jsem v tomhle asi šťastná povaha, když chci něco dělat, tak to dělám, a je mi fuk, co si myslí ostatní (taky proč by mě zajímal názor někoho cizího, koho už v životě neuvidím). Když už nechci na veřejnosti provozovat nějakou činnost s tím, že při ní budu vypadat pitomě (např. tančit), tak to není proto, že jsem tlustá, ale že to neumím.

Uff, to je pěkně grafomanský výplod:-)