Opět troška nesourodých pojmů a dojmů...
   Pro nadpis jsem si vypůjčila a trochu modifikovala název jedné ze zdejších diskuzních skupin. Krom něj ve mně následující úvahy vyvolal článek v jakémsi časopise, co jsem si tuhle koupila do čekárny, který hovořil o cvičení v jednotlivých věkových kategoriích. Jak ve dvaceti, ve třiceti, ve čtyřiceti - a tím končil. S tím, že pro  kategorii "čtyřicet" navrhoval už jen nějaké ty opatrné fyzické aktivity jako jóga apod.
   A vůbec pořád čteme, jak holt to po té čtyřicítce už není tak jednoduché, ten zpomalený metabolismus a vůbec...
   Nemám ten pocit. Jo, byla jsem většinu života štíhlá, váhu jsem držela od cca osmnácti do nějakých pětatřiceti pořád stejnou. I po třech dětech. Jo, po té pětatřicítce se to začalo pomaličku překlopovat nahoru, ale metabolismus v tom byl nevinně, vím poměrně přesně čím to bylo. Skončily mi mateřské a začala jsem pracovat. Místo celého dne v pohybu kolem tří děcek, osm hodin sedět na zadku. Na nákup místo pěšky s kočárkem jezdit autem. Přestala jsem pravidelně vařit a krmit děti a s nimi i sebe jakž takž podle zásad zdravé výživy a začala se cpát tím, co mi přišlo zrovna pod ruku, když jsem na to měla právě čas. Postupně se mi BMI posouvalo z dolní hranice normy k té horní, až poslední roky přelezlo pár kily do pásma nadváhy. Ne, že bych měla vyložený nedostatek pohybu. Nějaký ten aerobik či zumba, kolo... ale stejně bylo znát, že kopec k nám domů vylézám s větším supěním, než jsem zvládala před pár lety i s kočárkem naloženým v součtu asi padesáti kily dětí a nákupu. :-) A brala to jako samozřejmé, přece už mi není dvacet, že?
   Před pár lety jsem přestala jezdit do práce autem a přesedlala na vlak. Pár set metrů z domu na nádraží, pak od vlaku do práce... totéž zpět... nezdá se to, ale hodí to nějaké tři nachozené kilometry každý den. Kila dolů nešla, spíš napak pomaličký vzestup pokračoval, ale funění do kopce se zmenšovalo.
   Loni jsem se STOBEM začala konečně řešit i tu váhu, sundala skoro dvě třetiny toho, co se na mě za ty uplynulé roky usadilo. A začala zjišťovat, jak najednou opravdu zvládám prakticky všechno to, co dřív. Uvědomila jsem si to jednou, když jsem šla s plnýma rukama ke dveřím a najednou mi automaticky vyskočil "reflex" z hodně mladých let a dveře jsem si otevřela stisknutím kliky špičkou nohy. Jasně, žádný výkon hodný hadí ženy to není, ale před rokem bych to nezvládla. Na jedné noze bych se možná udržela, ale tu druhou bych takhle vysoko nevykopla. Jestli jsem za ten rok víc rozhýbala klouby, když jsem si počítala pohybovou aktivitu ve fitkoučinku nebo jestli mi předtím bránil špek na břiše, nevím - ale najednou to zcela samozřejmě šlo! Výčtem výkonů, které najednou znovu zvládám, nebudu čtenáře unavovat, ale je toho oproti dřívějšku docela dost.
   Tuhle se na mě zahleděla dcera a povídá: "Víš, jak se říká, že když chce kluk vidět, jak bude vypadat jednou jeho holka, že se má nejdřív podívat na potencielní tchyni? Tak bych řekla, že tě můžu bez obav ukazovat." :-)
   Tak... a co jsem vlastně tady tou komplexní sebechválou :-) chtěla říci? Za pár dní oslavím padesátku. Jo, možná jsem "stará bába", co si lže do kapsy a namlouvá si, jaká je čupr holka.
   Nebo si možná lžeme do kapsy, když koukáme v televizi na Helenku Vondráčkovou s kyselými poznámkami, co že za diblíka ze sebe ta stará ženská dělá a jak my, kdybychom měly ty její prachy a čas o sebe takhle pečovat, bychom přece hravě zvládly takhle vypadat taky...
   A možná je to jako s tím hubnutím... možná i stárnutí je z velké části v hlavě. Nemusíme si nutně načesat culíka s růžovou mašlí ani metat o sedmdesátinách hvězdy jako kdysi Ljuba Hermanová... ale takovou Meryl Streep s kámoškama z muzikálu Mamma Mia bychom si občas střihnout mohly. Radši než úvahy, co že všechno už pro naše stará kolena a zpomalené metabolismy dávno není...
   Co na to ostatní "velké holky"? (Ale jo, pro velké kluky to platí jen v lehké obměně taky.)