Střípky ze Štúrova

47 žen (z toho 4 sestry)  a 5 mužů a 1 mladá slečna vyrazili do Štúrova. Vracelo se nás o jednu slečnu méně – zhubli jsme dohromady půl metráků.  Z kufrů se linula vůně klobás, uheráků a slivovice, kterou vezeme nejen svým drahým polovičkám, ale víme, že žádná  potravina v rozumném množství není nebezpečná. Když  budeme dělat večeři rodině a dáme si do zeleninového  salátu pro chuť a pro vzpomínku na Šturovo  pár  tenkých  koleček pálivé klobásy nebo tučnějšího sýru, tak si postavu nezkazíme.

Ve Štúrovu   totiž trénujeme,  jak zvládat „toxické prostředí.“ Není zde skleníkové prostředí, kde vám dají na talíř kousek libového masa a zeleninovou oblohu a vlastně není jiné volby. Zde je to opravdový nácvik v reálu. Ležíte na koupališti.  Slunko pálí – měli jsme i 30 stupňů – kocháte se pohledem na Ostřihomskou baziliku a prázdné bazény. Oproti létu, kdy je na štúrovském koupališti až 12 000 lidí a musíte být v bazénech ve svislé poloze, abyste se vešly – zejí bazény prázdnotou  (pokud  v nich zrovna neděláme zumbahrátky).

 V tom vedru příjemně unaveni po ranním nordic walkingu a cvičení – opravdu  bez přemáhání chutná daleko více lehčí strava  než  Langoše či  smažené sýry s tatarkou. A pokud chcete ochutnat místní specialitu, tak naskočí blažený pocit – při hubnutí mohu všechno – a víte, že v kolektivu je síla a  trdelník se tak krásně vine, a je nás na něj hodně. Ještě že tak, nemusíme objednávat 1 trdelník a 20 lžiček, jako když si objednáváme  kousek dortu  obřích rozměrů na Kanárech či 20 příborů při konzumaci obřího řízku ve Vlašimi (účastnící našich zájezdů a majitelé  daných hospod  ví, o čem je řeč).

Cinkající vozíčky s buchtami a trdelníky  přestávají cinkat v momentě, kdy Dita rozvlní bazén akva zumbou. Váhové  úbytky jsou jasné, voda se z břehů  nevyleje. Jen pracovní morálka dělníků, kteří dokončují stavbu  smýkaček poklesla – z hůry na naše vlnící se prsa musí být božský pohled.

Do dějin  Štúrova jsme se vryli  i jinak. Jediný deštivý den byl  hned v neděli po příjezdu,  kdy byl vyhlášen ve Štúrově a Ostřihomi Den Evropy. Protože bez holí nemůžeme žít, vyrazily jsme na nordic walking i za deště.

Na náměstí, kde hrály v rámci tohoto dne  kapely, vařila se gulášová polévka  apod. narváno nebylo. A lili a lilo. Proto  byla naše větší  skupina chodců přivítána s jásotem. Navlékli nám trička – naštěstí ve Štúrovu mají nejen XXXL porce palačinek a pizz ale i triček a začali řešit  jediný problém. Máme se chovat jako běžci, kteří běží po silnici a nebo jako chodci, i když jdeme závratnou rychlostí a pohybovat  se  v rámci závodu po chodníku? Pochopili jsme, že jsme se stali účastníky 4km běhu. Poprvé v životě zabíráni televizí za cvakání fotoaparátů  novinářů jsme vyrazili za chůzí za zdravím jako profesionálové. I  déšť v úžasu, co se to děje, přestal. Jak jsme se umístili? Pouze dva  mladí muži, kteří zde byli s maminkou, aby ji podpořili v jejím celoživotním hubnoucím snažení, odhodili hole a se ctí doběhli do cíle dle časového plánu pořadatelů.

Zvítězili jsme všichni - došli jsme bez zkratek všechny – sice po limitu, ale bylo až dojemné, že nám mladí pořadatelé upřímně tleskali. Netušili, že ženy ve zralém věku jsou trénované – a tak jsem zvládli i pochod do Kováčovských vrchů (ještě že nejvyšší hora Burda měří jen  přes 300metrů), zvládli jsme 2x denně radostně  cvičit a zkrátka si opravdu užívat. Odjíždíme s heslem  -  i při hubnutí může být člověk labužníkem,  přidáme zhruba přes 3 miliony kroků  (10 000 kroků denně x 6 dni x 50 lidí do našeho počitadla na stobklubu)  a že se zase někdy někde potkáme. A pokud ve Štúrovu, tak smýkačky těšte se – v pohodně projedeme všichni.