Včerejší sobota byla naprosto mimořádná...a to z mnoha důvodů.Kdysi jsem hrávala basket,dokonce díky skvělému trenérovi i 2 sezóny 1.ligu.Byla to nádherná doba plná zážitků,nezapomenutelných chvil i momenty,kdy jsem si říkala:"nač to veškeré honění se za mičudou,když mé kamarádky,spolužačky chodí na čaje,do kina,,na rande...zatímco já upocená,uštvaná trávím hodiny a hodiny v nějaké sportovní hale.To však byly opravdu jen momenty v mžiku zapomenuté.Ten,kdo dělal sport,určitě ví,o čem píšu.Dnes je mi 64 let,ale tato část života mi přinesla do života radost,vědomí pravého přátelství,odpovědnosti nejen za sebe,ale i za ty druhé.Zkrátka velká část mého života patřila právě basketu,který nakonec ovlivnil i mé budoucí povolání.A na tomto mém rozhodnutí se velkou měrou podílel náš skvělý trenér,který právě dnes slaví své osmdesátiny.A protože stejně přemýšlíme všechny jeho rukama prošlé hráčky,rozhodly jsme se připravit mu oslavu,která se konala včera v malé vesničce poblíž našeho bydliště.On tam žije na své chatičce(bohužel ho jeho vlastní děti na stáří připravily o nádherné bydlení ve městě),na kouzelném místě nad řekou  a blízko lesů,určitě nemá na to,aby si zaplatil oslavu.On byl ten,kdo z nás vymačkal duši při tréninku,on byl tím,kterému jsme to sice zazlívaly,ale z druhé strany ho milovaly a respektovaly náročnost tréninku a zažívaly slastné pocity z vítězství,i hořkost porážek,i se naučily žít spolu i mimo hřiště.Některé z nás již,bohužel,opustily tento svět,věřím však,že včerejší den s námi sledovaly z obláčků.