Tak nevím,odkud začít,jelikož jsem plná dojmů.Ale to si myslím,že i mnozí z nás.Jsem bývalý aktivní sportovec,teď už jen rekreační,který se snaží se udržovat v jakés-takés formě.Momentálně však dávám přednost jinému sportování,a na vině je spousta sportovních přenosů.Tenhle víkend kromě olympiády ještě Fed Cup,jéje kam dříve skočit?Já vím,že v našem současném projektu Výzva 52 bych se měla zmiňovat o tom,jak sportování přispívá k našemu zdravému tělu i tím i duchu,ale já teď opravdu dávám přednost jen tomu fandění,a když jsem dnes sledovala našeho stříbrného biatlonistu Michala Krčmáře,jak dojetím nemohl ani mluvit,tak i mě vyhrkly slzy.Je to nádhera,když člověk může být hrdý na tu naši malou zemičku...Znám ty krásné pocity z úspěchu,který je sice pomíjivý ,ale člověku přináší ohromnou radost a já bych to ráda porovnala i s pocity,které zažíváme při vlastním pohybu.Je to taková malinká vzpomínka a zpověď o mém vlastním sportování,o kterou jsem se chtěla podělit.Kdysi jsem se 2x zúčastnila mezinárodní soutěže Hry bez hranic jako trenér a tlumočník v jedné osobě a zejména v r.1994 bylo družstvo velmi úspěšné,dosáhlo na stříbrnou plackua  jen krůček nás dělil od evropského finále.Byl to nezapomentutelný zážitek..A tak fanděme,držme palečkya přejme všem našim co nejvíce úspěchů a podobných pocitů,které mají našï medailisté.A přejme i těm méně úspěšným,aby se jim dařilo v dalším životě a nebyli smutní jako včera Martina Sablíková.