Předevčírem jsem kolem poledne koukla z okna,sluníčko krásně svítilo a tak jsem byla raz dva sbalená,s malou svačinkou a čajem v termosce popadla běžky a uháněla na nádraží. ahned ve valku začalo mé podařené odpoledne.Dávám si lyže nahoru,když zjistím,že jsem někde vytratila část vybavení.Do odjezdu zbývalo asi 7 minut,tak jsem vyběhla ven a honem k  pokladně(musí se seběhnout nejdříve dolů do podchodu a pak zase nahoru po schodech),tam však nic.přece si nenechám kvůli nějakým páskům ujet vlak,tak honem zpátky.Ve vlaku jsem si totiž nechala všechny věci,to byl taky nápad...a představte si,že ten pásek ležel vedle sedadla.Vůbec nechápu,kdes e tam vzal.Tak jsem si řekla,že ač pěkně splavená(musela jsem se jít převléci),tak spokojená,že jedu a že si ten den užiju stejně jako minulý týden.Před poslední zastávkou jsem si sundala lyže,dalka je k sedadlu a jak sebou vlak trhnul,padla jsem přímo na vázání lyží.viděla jsem všechny svaté,nakonec zůstalo jen u modrého pruhu na stehně.nic co bych měla řešit.A pak přišlo do třetice všeho dobrého.Vylezla jsem na kopedček,abych si nasadila lyže,a le ouvej.......do jedné lyže jsem se vůbec nedostala respektive nezapla vázání.Přepadla mě taková lítost a vztek abezmoc,sam a na cestě,nikde ani živáčka...za 15 minut jel vlak do Varů,tak mi nezbývá než sejít k nádraží a frčet zpátky domů.Vtom se objevil nějaký lyžař,poprosila jsem ho,zda mby mi nepomohl.Obrátil se a povídá,."......samozřejmě,tobě vždyckyTáňo...já jen zírala.Byl to bývalý manžel spoluhráčky a taky baskeťák,kterého jsem neviděla možná 20,možná i více let a tudíž ho nepoznala.Pomohl mi,sice se taky nadřel,ale já mohla vyjet.To jsem si myslela.že vyjedu,ale opak byl pravdou.Vůbec mi to nejelo,jak byla stopa přemrzlá,tak mi to podkluzovalo až do míst,kde jsem se konečně mohla svézt.Sluníčko,jakoby mi chtělo říci,nikam nejezdi,se schovávalo za mraky a já byla sedřená jsko kůň.Jezdím obvykle jednu trasu,cca 5,5 km tam a totéž zpět,tak jsem si řekla že při tom pěkném dni to přece nevzdám.Zvládla jsxem to,ale celou zpáteční cewstu jsem se proklínala,že jsem si takovýhle výlet mohla odpustit.Bála jsem se,že nestihnu vláček,další jel až ve 21 hod.,to už bych tam asi umrzla.Stihla jsem vlak,ale byla jsem tak zmakaná,že jsem nebyla schopná sníst tu malou svačinku a vypít půllitr čaje.Domů to mám z nádraží naštěstí kousek,hned do sprchy,natřít  zmožené tělo aApou a pak se zabalit do deky.Tak tohle byl opravdu povedený den,od začátku až do konce.ale na druhou stranu se musím pochválit,že jsem to zvládla a všechno zlé je k něčemu dobré.Spálila jsem spoustu kalorií,večer(jak to mívám ve zvyku)jsem už nic nejedla ráno se na mne váha po dlouhé době usmála.A nic mě neboleleo.Na hory se však tak brzy nevydám.