Není nad to vytáhnout po dlouhé době koloběžku, zapřáhnout za ni dva pejsky a zařvat Go!. Není to sice sport jako takový, velkou část cesty se vezu, ale za dvěma hafákama stejně všechny kopce musím vyběhnout, tolik síly nemají, takže ačkoli netuším jak si tuto aktivitu zapsat, docela hezky jsem si mákla. Ovšem podcenila jsem jednu věc-u nás ještě zdaleka ne všechen sníh odtál a semtam se uprostřed cesty objevovaly pláty zmrzlého sněhu...a asi si umíte představit jak to vypadá, když do něj člověk najede v plné rychlosti na kole...na koloběžce je to hodně podobný problém, natožpak když vás ještě smýkají dvě běhavý potvůrky, který mají dohromady velkou sílu a váží jen o něco málo míň než vy sama, ne-li skoro stejně. Příliš pozdě jsem si uvědomila, že na koloběžce stojím po asi dvou letech, že místo jednoho psa mám najednou dva, že to malé tlusté prasátko (osmiletá Yogi), které normálně vypadá že umře, najednou podává stejný výkon jako ten krásný závodní pes vedle něj. Když jsem konečně rozpohybovala brzdovou páčku, která po dlouhém nepoužívání koloběžky šla tak tak zmáčknout a vítězoslavně zabrzdila, podklouzlo mi zadní kolo a já jsem hodila takový držkopád jako snad nikdy, naštěstí se mi moje minispřežení podařilo zabrzdit a nepřejet, ale docela dost jsem se i přes přilbu švihla do hlavy, tudíž jsem asi 5 minut tréninku zmeškala sezením na zemi a pozorováním hvězdiček, co mi lítají okolo hlavy. A to jsem ještě neměla ten nejhnusnější sjezd před sebou. Útěchou mi bylo jen to, že jsem jela stejnou trasu jako mamka za poloviční čas. To, že kdybych neměla přilbu, tak tam jsem ještě teď, mi asi nezabrání jet v pátek s těma bláznama znovu :-D Navíc kromě vlastní kondičky mám teď ještě v zájmu kondičku naší Yoginky, dostali jsme ji před pár týdny poměrně obtloustlou, už několik let neviděla spřežení, je jí malý její vlastní postroj. Říkám si, že když zvládne zhubnout a nabrat fyzičku takový sádlíčko, tak to zvládnu taky (teda hlavně tu fyzičku, k hubnutí toho zase tolik nemám).