...a ačkoli si neodpustím trochu prskat, rozhodně ne poslední.

Do studia Apokalips Olomouc jsem zamířila na konci semestru, tudíž jsem se přiřadila sice k začátečnicím, ale o dost pokročilejším než jsem já sama. Tušila jsem, že to nebude hračka a že ostatní holky budou krapet napřed, ale netušila jsem, že zatímco já se budu snažit marně vylézt více než do poloviny tyče, některé slečny budou pokojně viset hlavou dolů a dělat tzv. crucifix, scorpio, nebo gemini... Ani ve snu jsem netušila, že šplhat po tyči je tak těžké... Způsobila jsem si několik rosáhlých modřin, spoustu otlačenin (zvláště pak na stehnech) a zakrvácela jsem tyč (nic vážného, jen jsem si rozedřela strup a teklo to víc než jsem čekala). Mám namožené veškeré svaly na rukou-dokonce i ty, o kterých jsem nevěděla že je vlastním. Ale když se mi ke konci lekce asi po třiceti pokusech povedla jednoduchá točka okolo tyče (přičemž jsem se držela oběma rukama a jedním kotníkem), málem jsem omdlela štěstím. Ten pocit, kdy se po dlouhé dřině člověku povede jeden z již zmíněných prvků, musí být neodolatelný. Proto mám chuť pokračovat dál, jen tak jednoduše se nevzdám. Dám si s tyčí týden pauzu a půjdu jen na protahovací (FLEXI) lekci a pak nastoupím do dalšího semestru mezi sobě rovné nováčky. Holky se kterýma jsem byla dnes mi tvrdily, že na začátku kurzu také neuměly na tyč ani vyšplhat...a musím říct, že některým to dneska šlo opravdu úžasně. Dokonce tam byla jedna paní s asi pětiletým chlapečkem, na které se mateřství poměrně podepsalo, ale i tak se nebála obléct krátké triko, kraťásky a jít na tyč. Moc ji obdivuju za její odvahu a říkám si, že když udrží na tyči sebe (mohla vážit zhruba o 20 kilo víc než já), tak já se musím udržet taky. Moc jí to slušelo a musím uznat, že byla vážně šikovná, dělala všechny prvky skoro stejně dobře jako mladé štíhlé holky. Klobouk dolů...