Tak máme začátek roku 2019 a já jsem cca po 3 letech zase zpátky.  Začínala jsem tady v roce 2014, pak pokračovala v roce 2016 a teď  jsem se rozhodla, že je nejvyšší  čas opět začít .  Když jsem v roce 2014 začínala, tak moje startovací váha byla 94 kg, teď jsem na 82 kg, ale protože vím, že mému tělu bylo nejlíp, když se pohybovalo kolem 70 kg, tak cíl je jasný

   A co se za ty 3 roky událo? Můj život byl jako na houpačce – spíš víc dole než nahoře …

zdraví - zdravotní problémy, které nebraly konce a až s výměnou lékařů se to posunuje k lepšímu, trochu stabilizovanému stavu

stárnoucí otec - se stále většími zdravotními problémy, které odmítal řešit a já mezi dvěma kameny (vlastně třema, pokud počítám také svého již dospělého syna) – můj a synův život a otcův život – kdo je v mém věku, tak ví, o čem mluvím – zkrátka běs a absolutní nedostatek času na všechno a hlavně na svoje soukromí  – táta se zklidnil, až když mu šlo opravdu „o kejhák“ a málem nepřežil jedno svoje extempore – pak jsem se ale sesypala já a dlouho jsem se z toho hrabala. V důsledku toho jsem ale konečně začala společně se sourozenci řešit tátův vztah k nám nebo náš k jemu – je to v podstatě jedno – máme ho rádi, ale až teprve teď jsme se mu odvážili říct, že už nejsme malé děti a že nás prostě řídit a vychovávat už nemůže a dělat naschvály taky ne  – bylo to peklo, v jednu chvíli dokonce takové, že s námi úplně přestal komunikovat a odstřihnul nás, ale čas a jeho vnoučata pomohli k nalezení cesty zpátky – je pořád svůj , ale konečně nevychovává

práce – kapitola sama pro sebe – na konci roku 2016 jsem se rozhodla pro změnu – došlo k ní, ale bylo to z deště pod okap – nevím, že zrovna já si musím zkusit prostě všechno – z firmy, kde to sice bylo na palici, ale měla jsem tam docela fajn kolegy, jsem vlezla někam, kde to bylo nejen na palici, ale kde se navíc sešli tak nepříjemní lidé zaměření jen na sebe, svůj výkon a na to, jak někomu podrazit židli, že jsem to do té doby nikdy nezažila a doufám, že už nikdy nezažiju. Vydržela jsem tam ¾ roku a dala výpověď. Pak jsem sice práci chvíli hledala a snad se podařilo – už rok tady pracuju a zatím dobrý  Sice za daleko menší peníze, ale dobrý

syn – kapitola sama pro sebe  - hodně se v něm poznávám – akorát, že já se vždycky v jeho věku zarazila a proti rozjetýmu rychlíku včas uhnula na výhybku – on ne  jemu je zkrátka souzený nechat se tím rychlíkem zmasakrovat  - jak on říká „když já si zkrátka nemůžu pomoct“ – začal studovat VŠ, pak šel jinam, pak se zase vrátil – teď se snad konečně blíží k bakalářce  - teda – začal ji psát  - ale jinak dobrý  – jen jsem si v jeho pubertě myslela, že až z ní vyleze, že bude klid – není – no, naučila jsem se dýchat hodně zhluboka a mlčet

vztahy – pro mě asi největší průšvih – nedbala jsem na rčení „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“ a tak, když se za dveřmi objevil bývalý manžel s kufry a nasliboval hory i s horákama, tak u nás zůstal. Než jsem ho zase stačila vypakovat, uplynul skoro rok a opět jsem si musela zažít všechno špatný, co bylo před rozvodem – rozebírat to nechci a jsem ráda, že je to za mnou…  Ale něco se přece jen zlepšilo – našel se NĚKDO – bez komentáře

ostatní – praštěná jsem pořád a už se to asi nezmění  po schodech sice chodím (jestli si pamatujete, tak jsem kdysi stoupala na Everest), ale s ohledem na svoje koleno už ne tak zbrkle a klidně použiju i výtah, když mě koleno fakt bolí  pořád chodím tancovat do centra tance a k salse a karibiku jsem přidala i další taneční styly – latinu (pravidelně), swing a charleston (občas)  začala jsem hrát občas squash – no, jak bych to řekla – přítel hraje a já tam lítám jak nadmutá koza  když vyhraju alespoň jeden set tak je to na velkou oslavu

A co dodat? Slovíčko musím jsem vyměnila za mohla bych, případně chci nebo pokusím se. Takže teď se pokusím pokračovat v kdysi započatém shazování toho, co nosím na svém těle navíc  A budu se u toho držet, protože život fakt nemá zábradlí  A vám všem přeju totéž – držte se