Dnes k nám na vesnici přijela delegace z velkého slovenského města - mí krstní rodičia, babka a strýko. Mám ty lidi strašně ráda, i když je nevídám moc často.

Tenhle příběh je ryze osobní, to přiznávám. Ale abych se přece jen držela hlavního tématu téhle stránky, napíšu vám, jak naprosto běžná čtyřiadvacetiletá Lucia za takové situace řeší jídelníček i pohyb. Rovnou podotýkám, že tohle opravdu nebyl zrovna ukázkový den.

02:00 - Jdu domů z odpolední směny, po níž jsem se zakecala s kamarádem. Můj kamarád dělá v hospodě, kolem které chodím od autobusu domů. Pomáhám mu s vyúčtováním a úklidem, i když se nijak moc nepředřu. Vím, že jsem předchozí noc moc hodin nenaspala.

4:00 - Letím ven se svojí fenkou, která už není nejmladší, má cukrovku a vůbec neřeší, kolik je hodin. Když musí ven, tak prostě musí, a konec diskuse.

06:00 - Mám až moc živé sny. Zdálo se mi, že se procházím po nádherně rozkvetlé louce a čichám ke všem barevným květům, které vidím. Budí mě rýma. Asi alergie, mrcha.

8:00 - Musím vstávat a umýt podlahy v celém domě, ještě než přijede návštěva. Snídám kafe. Krájím zeleninu, sýry a frgále, aby měli návštěvníci co zakousnout, až dojedou.

10:00 - Návštěva je tady. Očividně jim chutnají malinové frgále, což naprosto chápu. Já sama si beru pár kousků různých sýrů a zeleninu. Po kávě je to dobrá sváča. Neustále lítám do patra, protože je potřeba donést tolik věcí, na které jsme zapomněli - talíře, dezertní vidličky, nebo třeba úsměv, který nezmizí po prvním melancholickém povzdechu... Lítám a lítám, skoro se nezastavím. To je skoro jako sport, ne?

12:00 - Návštěvníci se chtějí projít po naší vesničce. Průvodce dělám já. Při pohledu na potok, ve kterém kdysi žili pstruzi a plavaly vydry, ale který dnes vypadá jako plivanec, dostáváme žízeň. Beru je do hospody a seznamuju je s kamarádem. Krstný objevil na okně Člověče a všechny nás pro to nadchnul, tak hrajeme všichni. Obědvám dvě řezaná piva a vítězím. To pro mě dost znamená, nemám ve zvyku vyhrávat.

14:00 - Na oběd (pro mě vlastně odpolední sváču) máme pečené maso: krkovičku, kuřecí nohy a krůtí prsa. Dávám si plátek z prsa se zeleninou. Po jídle všichni kráčíme na hřbitov. Cesta je krátká, ale jdeme do kopce. Společně se loučíme s babičkou, otcovu urnu ještě v kolumbáriu nemáme.

16:00 - Návštěvníci jedou zpátky domů. Večeřím dvéřového panáka slivovice a kousek hruškového frgálu.

18:00 - Odjíždí i sestra. Ráda bych si trochu zdřímla, ale nedaří se. Beru matku do hospody na pár kol žolíka a litr vody s citronem. Ze čtyř her vyhrávám tři. Dnes mám vážně štěstí, aspoň na ty hry.

20:00 - Chystám se na noční. Pobaveně koukám na jídelníček, který jsem si na dnešek naplánovala. Nedodržela jsem z něj vůbec nic, ale vůbec mi to nevadí.

Naplánovat si jídelníček je hrozně jednoduché. Dělám to pořád. Ale poslední dva měsíce nejsem schopná ten plán dodržet. Zvládnu to na den nebo dva, ale pak se mi najednou nechce vařit ani jíst.

Nikdo z nás není robot. Nežijeme podle programu. Prožíváme dobré i zlé chvíle a různě na ně reagujeme. A i když se snažíme být dokonalí, a to nejen v dodržování jídelníčku, pravidelného pohybu nebo ve zvládání osobního života, občas to prostě nejde. Dokonalost je jen slovo, toho ideálu nemůžeme nikdy dosáhnout.

Dny, kdy to tak úplně nevyjde, ale vyvažují dny, kdy se snažíme. I když třeba nejsme úplně úspěšní, snažíme se. Právě proto jsem si vybrala stránky STOBu, když jsem se sebou začala chtít něco dělat. Nikdo tu nikoho za chyby neodsuzuje, všichni si uvědomujeme, že jsme jen lidi.

Mimochodem, taky máte někdy problém s tím, jak své blogy nazvat? Já tedy ano. Protože jsem dnes asi po sté četla Oněgina, rozhodla jsem se použít tenhle název. Snad nezní moc romanticky. Ale ona se mě ta romantická nálada tak nějak drží.