Zdravím všechny své stobácké přátele. Možná jste si všimli, že jsem se vykašlala na Hlídače. Není to proto, že bych se vykašlala na sebe, jen se ukázalo, že život je mnohem zajímavější, než dokážu napsat v několika základních bodech.

Měla jsem rozepsaný dlouhý blog, kde jsem chtěla popsat, jak si teď žiju. Obsáhla jsem v něm všechny podstatné věci - stravu, pohyb, spánek, něco málo z osobního života, plány do budoucna, a konečně i současný stav svojí psychiky. Protože jsem ale průběžně neukládala a počítač se mi restartoval, o celé dílo jsem přišla. Nechce se mi psát všechno znovu, rozhodně ne najednou, tak jsem se rozhodla, že místo jednoho dlouhatánského napíšu několik krátkých postřehů. 

Ve svém původním blogu jsem začínala jídlem a pohybem, ale v tuto chvíli začnu něčím úplně jiným - psychikou. Protože ať se nám to líbí nebo ne, psychika je základ a bez základu se nám stavba hodně rychle rozpadne. 

První díl Března v Žatvíkově se tedy bude věnovat právě těm základům...

Žatvík a psychika

Paradoxně začínám kouskem skládačky, o kterém jsem původně vůbec neplánovala psát. Navedlo mě k tomu ovšem čtení mých starých blogů a potřeba udělat něco hezkého pro tu osobu, která je tehdy psala. 

Když si čtu svoje staré blogy tady na Stobu, vidím dobrou, silnou ženskou, která se pokoušela prokousat několika nepříjemnostmi a zvládla to, aniž by se přestala usmívat. Když si na to všechno ale vzpomenu, mám chuť obejmout bytost, která to všechno psala. Pamatuju si totiž, jak psychicky náročné to všechno bylo. 

Vím, že to, co mě tehdy drželo na nohou, bylo vědomí, že to prostě musím zvládnout. Už jen kvůli lidem, kteří na mě záviseli. Vím, že ze mě den za dnem vyprchávala sebeúcta a nahradilo ji prosté plnění povinností.

Taky vím, že jsem se pokoušela si nějak pomoct. Navštívila jsem psycholožku. Ta paní měla velmi dobré hodnocení a já jsem věřila, že mě vyslechne a třeba mi i pomůže. Ve skutečnosti paní moc ráda poslouchala sama sebe, zatímco já jsem ji nezajímala vůbec. 

Nikdy jsem o té zkušenosti s nikým otevřeně nemluvila, ale teď už to nebolí, tak proč to neříct. To, co jsem s pečlivě vybranou psycholožkou chtěla řešit, byl všeobecný pocit, že před sebou nemám žádnou budoucnost, že funguju jen proto, že by beze mě matka byla v háji, a že v noci jsem schopná se vyspat, jen když u sebe mám svého psa, protože bez něj trpím milionkrát opakovanými spánkovými paralýzami s odpornými snovými halucinacemi a budím se ještě unavenější, než jsem uléhala. 

Chtěla jsem taky řešit problém s intimitou, který se se mnou táhnul už od puberty po jedné hnusné, odporné, neodpustitelné zkušenosti. 

Má první a jediná návštěva u psycholožky ovšem vypadala takhle:

Vešla jsem do dvěří a psycholožka se mě zeptala, co mě trápí. V první chvíli jsem nevěděla co říct, protože nejsem zvyklá vysypat svoje problémy jen tak ode dveří. Dostalo se mi poučení, že mi nikdo nepomůže, pokud se nesvěřím. 

Řekla jsem, že nevím, jak to mám nazvat, ale mám prostě pocit, že před sebou nemám žádnou budoucnost. Že mám pocit, že kdyby na mě jeden člověk nebyl závislý, neměla bych důvod tady být. Řekla jsem jí o tom, že bych se potřebovala o někoho opřít, ale veškeré moje pokusy o vztah ztroskotaly na tom mém dalším problému, nebo prostě na tom, že nejsem a nikdy nebudu dost dobrá. 

Paní psycholožka mi na to odvětila, že vede něco na způsob skupinové terapie s místní mládeží a jestli bych se nechtěla přidat. Když jsem jí odpověděla, že je pro mě velký problém o tom mluvit s ní jako s profesionálkou, a že mezi cizími lidmi ze sebe dostanu tak leda pozdrav, řekla mi (a teď cituju, protože něco takového se nedá zapomenout):

"Co vlastně čekáš, že pro tebe můžu udělat?"

A pak už mluvila jen ona. O svém vzdělání, o tom, jak je ta její skupina úspěšná, a že jsem prostě mladá a nevím, co chci.

Domluvila jsem si datum další schůzky, ale nepřišla jsem na ni. Brečela jsem při přestavě, že bych tam měla ještě jít. Byl to odporný, ponižující zážitek. 

Vím, že takhle paní byla (i přes své dobré recenze) pravděpodobně mizerná psycholožka. Vím, že existují i dobří psychologové. Ale tohle jsou zážitky, které ve vás zůstanou. 

Nechci dehonestovat psychology. Dnes, kdy jsem relativně v pořádku, přemýšlím, že si nějakého najdu. Už nikdy nepůjdu k té konkrétní paní, a nikomu ji ani nedoporučím, ale pořád potřebuju někoho, kdo by mi pomohl poradit si s přetrvávajícími problémy.

Každopádně, v tuhle chvíli jsem naprosto šťastná. Mám svého milého, který se mnou už prožil několik nehezkých chvilek a dokázal, že se o něj můžu opřít. Mám někoho, kdo o mě ví všechno, a přesto mu připadám dost dobrá. Mám dostatek soukromí v nádherném bytě, který si pronajímáme. Probouzím se vedle někoho, kdo mi ráno řekne ´Ty jsi tak krásná´, i když jsem neupravená a neučesaná. 

Jsem zamilovaná. Jsem šťastná. Konečně mám pocit, že doopravdy existuju. 

Dostala jsem se do fáze, kdy se pokouším smířit s lidmi, kteří mi v životě ublížili. Ale neodpouštím a nezapomínám. Neodpustím těm, kteří se ani nepokusili omluvit, a už vůbec ne těm, o kterých vím, že mi současné štěstí nepřejí. Dokázala jsem ale odpustit sama sobě, že jsem jiným dovolila mi ublížit. 

Dnes jsem byla hodně osobní, vím. Ale zítřejší blog o pohybu bude lepší, slibuju!

P.S.: Nepokouším se nikoho odradit od návštěvy psychologa. Tak jako existují špatní učitelé, právníci, instalatéři, existují i špatní psychologové. Ale to neznamená, že jsou špatní všichni.