Hmm... tak si tu pročítám svůj dva roky starý blog s nářky, jak se na tu sedmdesátku nemůžu dostat... a spoustu současných blogů, kde se nějak moc opakuje stejné téma. Začínáme zas a znovu a pořád sami sebe i sebe navzájem ujišťujeme, že TENTOKRÁT to fakt dáme...

A vybavují se mi někde vyčtené myšlenky, že zhubnout umí každej debil, ale udržet to, to je problém. Případně to, že léčba nadváhy má prý ještě menší úspěšnost než léčba drogové závislosti.

Teda, nic moc optimismus, řeknu vám. Jo, před třemi lety jsem se zasekla, že do svých padesátin budu štíhlá holka jak lusk a dokonce i se čtrnácti sundanými kily i byla. Pak to tak nějak tu kilo, tu dvě kila nahoru či dolů pomalinku lezlo. No, zná to tady každá druhá (možná i každý druhý). Závěr roku skončil dle znění jednoho vtipu: Na podzim jsem potřebovala sundat šest kilo. Před Vánoci už mi zbývalo jen osm. (A Vánoce to zaokrouhlily na deset.)

Nějak jsem se teď zase kousla, měsíc se přiměřeně hlídám, tři a půl kila dole jsou za tu dobu celkem fajn výsledek (ale pořád je to půlkilo nad tou podzimní váhou... a šest a půl kilo nad žádanou váhou... na to myslet a neusnout na vavřínech).

A tak samozřejmě - taky jako každá druhá - mám pocit, že teď už VÍM, jak na to a že se o to nutně musím podělit. :-)

Snažím se od začátku vycházet z toho, že není vždy čas, není vždy nálada, není vždy síla a mít tedy nějaké to bezpečné záložní řešení. Nasadila jsem jakési základní schéma, které by mohlo klapnout vždycky. Nejprve mě na to navedla sklenice vyloupaných ořechů, které mi zbyly po pečení cukroví. Takže dopolední svačina je prostě ovoce a malá hrstička těch ořechů (tak asi deko). Tu jabko, tu dvě mandarinky, jindy kiwi s jahodami či dva plátky ananasu. Určitě to není fádní a zatím se mi to nepřejedlo a odpadá sáhodlouhé vymýšlení, co že tentokrát. Pokud si čověk vybere vhodné ovoce, je to i docela dobře nositelné v kabelce na cesty, je-li třeba.

Stejně jsem si zafixovala i odpolední svačinu ve formě zelenina plus sýr. Rajčata s mozzarellou, paprika s cottage, strouhaná ředkev s nivou, trhaný ledový salát s ovčím sýrem atd.

Obědy už jsou různorodější, někdy si na něj i zajdu, ale "záložní" řešení je mít v mražáku nějakou tu zeleninovou směsku. Osmahnout maso na cibulce, přisypat půl pytlíku zeleniny a trochu rýže, společně podusit - hotovo. A když se hotové rizoto ještě zastrouhne parmazánem, vůbec to nechutná jako nouzovka. Než člověk prostřídá různé druhy zeleniny, různé druhy masa a všechny variace jako kroupoto, pohankoto, jáhloto, quinoto, dlouho to není fádní. A když občas vyvářím něco náročnějšího, tak radši víc a aspoň jednu krabičku do mražáku, když nebude nálada ani na to -oto.

Zatím to klape. Pravidelně jím, chutná mi to, je toho dost (už jsem byla i "obviněna", že je jasné, že mám problémy s váhou, když furt takhle žeru :-) a váha zatím ukázkově reaguje tím správným směrem.

A koneckonců - ty tři kila mi stačily, abych BMI stáhla pod pětadvacet a když už prý i odborníci na kongresu dospěli k závěru, že v mé věkové kategorii je zdravější mírná nadváha než superštíhlost, tak co bych si lámala hlavu, ne? :-)